Už před 300 lety se učilo v Praze krást (aneb Lips Tullian)

Z pultů pomalu mizí krásná reedice Lipse Tulliana, díla Káji Saudka z r. 1972. Dnes trochu o tomhle počinu a hlavně o tom, kdo byl historicky skutečný hejtman Černé roty (tři sta tomu let). A jak si Lips Tullian nakonec zabojoval i s bolševikem.

Tak takhle Lips Tullian vypadal. Takovej řízek jako u Saudka to sice není, ale holt byla jiná doba a ta si žádá jiné zjevy :))

Vysněné se stalo skutkem - před nedávnem jsme se dočkali kompletního Lipse Tulliana, tak jak vycházel v Mlaďáku roku 72. Dokonalé dílo komiksového guru Káji Saudka s vtipným a jazykově brilantním scénářem Jaroslava Weigla (též známého to cimrmanologa). Takže i my později narození, pro které se jednalo o nedostupnou záležitost, konečně poznáme toho loupeživého fešáka, jeho spanilou Hedviku, bandu loupežníků a - zejména! - lstivou, vilnou a vnadnou komtesu Hildu i odjinud, než jsou strále poměrně dostupné příběhy z osmdesátých let.

Shledání je to radostné, protože tenhle "první" Lips Tullian a celá ta parta kolem něj jsou trošku jiní, než ti dobře známí a o deset let starší (ze "Stříbrného pokladu" a "Konce Sahrbergovy bandy"). A než o tom začnu básnit, bude možná zajímavé vrátit se o nějakých tři sta let zpátky, do času toho úplně nejprvnějšího a nejpůvodnějšího, protože pravého Lipse Tulliana.

Velký neznámý

Náčelník loupečnické roty, která řádila v Sasku a Čechách na počátku osmnáctého století (kdy Drážďany vypadaly jako na obrázku vlevo), je postava opředená tajemstvím a provázená nejasnostmi. Je to tím, že pravou tvář jednak halila legenda a jednak ukrýval hluboký les a nebo kriminál - v jednom či druhém totiž Lips Tullian, vzhledem ke svému řemeslu, pobýval skoro nepřetržitě.

Narodil se - údajně - jako syn císařského důstojníka ve Štrasburku, ovšem nevíme, jestli to bylo r. 1675 nebo 1683. Dokonce ani nevíme, jak se vlastně jemnoval - podle některých Eliáš Schönknecht, podle jiných Filip (odtud zkrácenina "Lips") Mengstein, z čehož vychází i komiks i jeho románová předloha.

Sloužil prý u císařských dragounů v Nizozemí coby seržant, na což mu pak zůstala vzpomínka v podobě přezdívky (wachtmajstr či hejtman); s vojskem se rozloučil roku 1702, kdy se mu podařilo v souboji zabít jiného z vojáků a musel od armády prchnout, čímž započala jeho kriminální kariéra.

"Studie" v Praze

První zmínky o jeho "novém" životě pocházejí z Prahy už kolem osudného r. 1702 - zde se podle protokolu, pořízeného při jednom z pozdějších soudních přelíčení, "naučil loupežnickému řemeslu" (což ukazuje, že loupeživost má ve Stověžaté bohatou tradici, na niž dnešní pražští papaláši pouze věrně navazují, byť narozdíl od našeho hrdiny si těžko kdy získají nějaké sympatie čtenářské obce).

V naší Matičce měst se dopouštěl tehdy ještě jenom menších prací, šlo o různé pouliční přepady, vloupačky a několik vybílených kostelů (zjevně mu přirostla k srdci přežívající česká husitská tradice).

V saských lesích

Pro rozvoj Tullianovy nové kariéry vládlo však příznivější klima v sousedním Sasku, kam se brzy přesunul.

Tehdejší saský kurfiřt August Silný hrál velikou politiku a angažoval se ve Velké severní válce; podařilo se mu spojit pod svlou vládu nejen zděděné Sasko, ale i Polsko a velkoknížectví Litevské; a že se jeho mysl zabývala takovými měřítky, neměla čas se zaobírat detaily, jako byla třeba šílená situace na saských silnicích, kde vesele řádily loupežnické bandy, obíraly kde koho a mizely pak v temných lesích. Nejinak tomu bylo i s Černou rotou a jejím hejtmanem Lipsem Tullianem.

Pravdivá (?) "Pohádka loupežnická"

Lips-Tulliánova nedlouhá éra (tedy z našeho pohledu nedlouhá, čert ví, jaká byla tehdy průměrná životnost šéfa bandy loupežníků - tahle čítala symbolických 13 let) byla doslova napěchována vším, co bychom na takovém dobrodružném příběhu požadovali. Bitky s vojáky, šarvátky po hospodách, občas z toho nějaký zapíchnutý oficír. Skrývání se po lesích, jeskyních, akce v Čechách, ve Slezsku, v Lužici i po celém Sasku (škoda, že už je Belmondo tak moc v letech, mohl by si v nějakém trháku inspirovaném tímhle saským loupežníkem vystřihnout druhého "Cartouche").

Aby té romantiky nebylo málo, pomyslete na najatý kvartýr v městečku, odkud vede tajná podzemní chodba do loupežnického doupěte. Nebo si představte drážďanského bohatého šviháka a úctyhodného gentlemana, jak dělá v neděli odpoledne doprovod dámě - Lips Tullian v převleku, oblížející potencionální objekty k vyloupení; a zatímco v pěkném najatém bytě jej očekává jeho milá Marianne (tedy nikoli Hedvika), on posílá avízo do lesní skrýše svým druhům z Černé roty...

Pak tu máme žaláře, ve kterých prožil nemalou část kariéry, a samozřejmě neodmyslitelné útěky - jednou s  bandou kolegů přes zdi vězení a zamrzlý vodní příkop, pak s pomocí paklíčů... Jenomže: Po zlomu ve válce, který přinesla bitva u Poltavy (při níž stál saský kurfiřt na straně vítězné protišvédské aliance vedené Ruskem)

se August Silný rozhodl věnovat se opět domácím záležitostem a v první řadě zatočit s bandami loupežníků, které řádily v jeho državách. Zvýšené pozornosti strážných potom ve Fraibergu padá za oběť i Lips Tullian, který je po rvačce u brány nakonec přemožen a vsazen do želez. Následují poslední plány na útěk, jež ovšem napráská zrádný spoluvězeň. Hejtman Černé roty je přikován neuvěřitelně brutálním způsobem (bližší informace i s náčrtem zde) na dlouhou řadu dní a po sérii výslechů následuje doznání, soud - a poprava v březnu 1715, jíž přihlíží i sám saský kurfiřt a polský král Augustus.

Kdyby kdo čekal, že se u soudu o záhadném Lips-Tullianovi dozví více, byl by na omylu. Odvolal dokonce, že by se jmenoval Filip Mengstein, jeho "pravé jméno" je prý Eliáš Erasmus Schönknecht... Zbytky Černé roty jsou rozprášeny o tři roky později a její bývalý šéf Lips Tullian začíná druhý život ve světě pověstí a lidových historek, jakž to v případě podobných raubířů bývá. (Zajímavý střípek o působení Černé roty v Čechách - konkrétně v Duchcově - naleznete zde, odkud je i obrázek vlevo.) 

O tom, jak Limonádový Carter saských hvozdů...

Jedním z plodů tullianovské tradice je i onen slavný komiks pánů Weigela a Saudka. Shodli jsme se s přáteli, že setkání s Lips-Tullianem (a zejména komtesou Hildou) díky první polistopadové reedici "speleologických" příběhů z osmdesátých let znamenalo zásadní převrat v našich tehdy mladých životech. Původní práce, vycházející v Mlaďáku v průběhu roku 72, pro nás zůstávala nedostižným přeludem, takže jsme se jenom ze všech sil těšili, až to někdo konečně vydá.

Netěšili jsme se marně. Mám rád v podstatě všechno od Káji Saudka, nezávisle na té které době, nicméně jeho starší kresby se mi líbí víc. Tady, v původních "mlaďákovských" příbězích nyní konečně znovu vydaných, oproti pozdější schematičnosti ještě plně vládne jemný, až hračičkovský realismus ve vyobrazení lidí i prostředí (nechybí samozřejmě ani Saudkovy autoportréty, vystupuje tam například jako slepý žebrák na Karlově mostě), jednotlivé charaktery mají občas trochu jiný kukuč i povahu, řekl bych taky, že si tu autoři více vyhráli s podrobnějším vykreslením charakteru vedlejších postav.

Nicméně to hlavní zůstává: Je to prostě sranda. Je zajímavé, že jak Češi málokdy dovedou vytvořit skutečného a věrohodného hrdinu, různé parodie na hrdiny tu naopak vznikají v nedostižně dokonalých formách. Když jde o to, udělat z hrdiny blbce a dělat si z něj potom šoufky, tak se nám nikdo nevyrovná. Až nesnesitelně dokonalý ulíznutý svaťoušek Limonádový Joe nebo nepřekonatelný detektiv Nick Carter, který velikášsky pronáší moudra typu "Přiznaná porážka je poloviční vítězství" (aby tomu potom dal korunu český balík Ledvina se svým "takže jsme to vlastně vyhráli na celý čáře...") jsou nejzářivějšími příklady. Vypovídá to docela - v dobrém i zlém - o české životní strategii a je to jedna z těch věcí, díky nimž přijdeme cizincům občas sympatičtí, ačkoli ne vždycky nás chápou. Weigelův a Saudkův náčelník lupičů, absolutně perfektní muž těch úplně nejpevnějších zásad, nekonečné odvahy a labutí věrnosti k jediné ženě (která ovšem dělá pořád jenom drahoty, zatímco všecky ostatní mu skáčou pod nohy a marně čekají, že by si jich povšiml) rovněž patří do téhle kategorie ultradokonalých hrdinů českých parodií.

... svedl svůj poslední velký boj - s bolševikem.

Na to ostatně poukazoval sám Saudek, když musel kominustům dokazovat, že i komiks může mít místo v rámci kulturních obzorů socialistického člověka. Nové vydání původního Lips Tulliana obsahuje i některé zajímavé "dobové" dokumenty, mezi něž patří i rozhovor s kreslířem, v němž se snaží loupežníkovu existenci obhájit a zachránit. Marně. Normalizační bolševik nepřistoupil na argumentaci, že z "našeho" hrdiny si dokážeme dělat srandu, zatímco americký imperialista bere své komiksové hrdiny mnohem vážněji, ani ho nezajímalo, že komiks jako žánr není ani dobrý, ani špatný, záleží na tom kterém konkrétním kousku.

Lips Tullian se musel ze stránek Mladého světa náhle odporoučet. Publikace pak mapuje neobyčejně zajímavý Saudkův boj o to, aby jeho hrdina nějakým způsobem přežil - což zase ukazuje na děsivou absurditu tehdejšího režimu, který jako ilegála a nepřítele republiky mohl pronásledovat komiksovou postavičku. Tahle historie mě obzvlášť pobavila. První pokus o vzkříšení loupežnického hejtmana s pevnými svaly i charakterem učinili autoři v "jiráskovském" duchu, "Černého Filipa" nechali usadit se přechodně v Čechách, a aby se rudý vlk nažral, za příležitostného nepřítele mu určili lítého jezovitu. Tohle ovšem neprošlo a po pár číslech bylo ámen i s Černým Filipem. Saudek si ale nedal pokoj a Tullian se potom v jeho tvorbě objevoval kde se dalo (tedy nakolik se aspoň "nepohodlnému" Saudkovi podařilo tu a tam publikovat), byť se vždy jen mihnul inkognito či představoval docela jinou postavu.

Až jednou tuhle hru na schovávanou budou studovat (či už studují) příslušníci generací, pro něž je vedoucí úloha Strany jenom nepochopitelná úchylárna z učebnic dějepisu, budou si myslet, že jsme si s komoušema snad i užili legraci. Při bližším pohledu ovšem člověka zamrazí, na co všechno se vztahovala přísná měřítka na pravítku Velkého bratra.

Ale legendární Lips Tullian přežil nejen saského kurfiřta, ale i kulturní odbory bolševických úřadů. Úplně jako dřevěný kašpárek Matěje Kopeckého. A tak mu budiž třikrát sláva! 

(Poznámka: Historické údaje o "pravém" šéfovi Černé roty jsem posbíral tak všelijak porůznu po Internetu, jsem si tudíž vědom jejich omezené hodnoty. Naskytne-li se v rámci p.t. čtenářstva někdo povolaný s informacemi dalšími či přesnějšími, získá si nehynoucí vděčnost autora těchto řádků.)