Podezřelé památky na mučidlech chemie a pod mikroskopem.

O tom, jak česká věda díky politikaření a podrazům propásla světově výjimečnou pozici, na niž dosáhla naše chemie a vědecká fotografie. Další díl seriálu o slavných (údajně) padělaných Rukopisech.

Univ. profesor Viktorin Vojtěch (1879 - 1947), pod jehož taktovkou probíhal od konce 20. let prakticky do jeho smrti fotografický průzkum Rukopisů sestávající z několika tisíc zkoušek. Vždy se stejným výsledkem: Máme před sebou středověké památky.

Minule jsem slíbil, že se dostaneme k nějakému stručnému přehledu hmotného výzkumu podezřelých literárních památek. I laik tuší, že výzkum hmotné podstaty nějakých památek, u nichž nemáme jistotu, ze které doby pocházejí (a nejsou-li to rovnou podvodné padělky) by měl být hlavní argument pro další diskusi. Mělo tomu tak být i u nás v jedné z největších světových kauz tohoto druhu – v případě Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

V Čechách se při těchto příležitostech – zejména r. 1886 a po roce 1930 (což se málo ví a bude o tom dnes řeč) – podařilo vytvořit zcela nevídaný a unikátní systém chemických a fotografických zkoušek. Přinesl skvělé výsledky – ovšem ty se nehodily do krámu a dnes o nich skoro nevíme, ačkoli mohly sloužit jako výkladní skříň úrovně české vědy.

Nejen RKZ (tedy zmíněné "velké" podezřelé Rukopisy) ale i ostatní přidružené sporné památky prošly během sporů hned několika více či méně důslednými testy. První pozoruhodný proběhl již r. 1840 na objednávku Palackého a Šafaříka v pracovně Augusta Cordy, chemika, botanika, fytopaleologa, mykologa atd. atd., jenž v Rukopise zelenohorském chemicky identifikoval železito-měďnatý inkoust (což je zásadní věc, viz níže) a konstatoval, že pronikl již velmi hluboko do pergamenu a dokument je proto neobyčejně starý (mluvíme o dvaceti letech od nálezu!; dvoudílný překlad Cordova dobrozdání zde a zde)). Zabýval se i ozdobami v textu, identifikoval jejich složení a stratigrafii. Zajímavé je, že dalších více než 100 let následující badatelé Cordův výzkum potvrzovali a podle lepších a lepších metod doplňovali o další zjištění.

Výjimku tvoří až výzkum poslední z let 1967 - 1972, prováděný tzv. Ivanovovým týmem. Ten je ve srovnání se všemi dalšími natolik odlišný nejen závěry (jako jediný určuje Rukopisy jako novodobý padělek), ale zejména stylem práce, že jej probereme samostatně a daleko podrobněji - je přece poslední. Mezi uvedenými milníky proběhlo několik menších průzkumů, na něž zde není čas, ale zájemce odkazuji na vyčerpávající studii Karla Komárka (Historie chemického výzkumu RKZ, Sborník Národního muzea v Praze, řada C, 169--186, 1971). Nás dnes zajímají dvě velké kapitoly:

Jak sociolog poučoval profesora chemie o chemii

Už jsme mluvili o tom, jak vypukl "velký boj o Rukopisy" roku 1886 a víme, že socilolog Masaryk chemii jako hlavní rozhodčí odmítal, zatímco jazykovědec Gebauer se byl ochoten podřídit jejím závěrům. Výzkumem byli pověřeni dva naši přední odborníci: Vojtěch Šafařík, který měl už zkušenosti a r. 1859 prohlásil za falsum tzv. Libušino proroctví, nepříliš významnou památku, která se řadí mezi malá, "podpůrná" falza, o nichž jsem psal minule - nezaměňovat s Libušiným soudem, což je staré označení pro RZ; druhým byl Antonín Bělohoubek. V závěrech se víceméně shodují, nicméně Bělohoubkova závěrečná zpráva byla několikrát obsáhlejší, opřeme se tedy o ni.

Bělohoubek tehdy pomocí chemických reakcí (jejichž podrobnosti si můžete přečíst přímo ve Zprávě) dokázal, že Rukopis královédvorský je psán železitoduběnkovým inkoustem a nikoli barvou. Co to znamená? Barva sestává z drobných částeček a pojiva, nanesena na pergamen zůstává na jeho povrchu a už dále nepracuje; na její zjištění stačí často zkouška vodou a při troše důkladnosti se dá z podkladu vymýt zcela. Některé barvy se pro psaní či ozdoby užívaly celá staletí, aniž by se měnil postup jejich výroby, známe i bezpečně pravé památky psané celé barvou, pro padělatele tedy ideální nástroj. Jenomže barvou jsou v RK (i RZ, který tehdy komise nezkoumala) jen některé iniciálky a další ozdobné prvky.

RK je však psán duběnkovým inkoustem. Ten je sloučeninou organických i anorganických látek, po nanesení na pergamen dlouhou dobu pracuje a jeho složky se chovají jinak. Organické části zůstávají na povrchu a tvoří tzv. krustu, kterou lze docela snadno odstranit, zatímco složky anorganické (obsahující železo, měď) postupem času prostupují pergamenem hloub a hloub. Písmo pak v podstatě reziví, pokud je obsažena měď, jde do zelena. Písmo lze potom v závislosti na stáří odstranit jen velmi těžko a je pak možné je oživit speciální chemickou reakcí, protože zcela se v podstatě odstranit nedá. Bělohoubek se právě na to soustředil a porovnáváním reakcí RK s bezpečně pravými středověkými památkami, zápisy z různých století, doby nálezu RK i současnosti r. 1886  (šlo o inkousty různého složení, různě křídovaný pergamen, různou vlhkost či kyselost prostředí atd.) určil, že RK se chová po stránce mikroskopické a chemické jako bezpečně pravé rukopisy ze 14. století.

Zajímavé je, že spisovatel Miroslav Ivanov na několika místech svých prací tvrdí, že Bělohoubek zkoumal jen pravé iniciály (které padělatel v textu nechal) a nikoli běžný text (který padělatel dopsal). Tím chtěl vysvětlit, proč Bělohoubkovi vycházela "středověkost" rukopisu. Není to však pravda; jak se může každý přesvědčit, Bělouhoubek věnuje průzkumu běžného textu zásadní prostor. A protože spisovatel Ivanov Bělohoubkovu zprávu dobře znal, je spíš zajímavá otázka, jakou měl ke svému tvrzení motivaci.

Bělohoubkova soustava zkoušek byla tehdy evropským unikátem. V principu podobně se řešily problémy s určováním stáří písemných památek samozřejmě i jinde, ovšem mnohem jednodušším způsobem a s menší škálou využitých chemických reakcí. Za normálních okolností by byla věc uzavřená, RK pravý a Bělohoubkův výzkum by se dostal do učebnic. Jenomže hlavní odhodlaný tahoun "strany"odpůrců Masaryk už předem deklaroval, že ho verdikt chemie v podstatě nezajímá, a rozjel proti Bělohoubkovi razantní kampaň. Chemika to znechutilo, po čase se přestal angažovat a ke zkoumání druhého rukopisu - toho Zelenohorského - už nepřistoupil.

"Důkaz pro idioty": Berlínská modř - novověké barvivo v údajně středověkém rukopise

Bělohoubek ovšem tehdy skutečně objevil něco, co se s představou středověkého rukopisu neshodovalo: V iniciále N identifikoval berlínskou modř. Ta byla popsána až r. 1707 a v rukopise působícím dojmem 14. století tedy nemá co dělat. To potom Jan Gebauer postavil jako jeden z tzv. "důkazů pro idioty", jak to sám formuloval: Každému přeci musí být jasné, že jde o podvrh. Tehdy to mělo na mínění veřejnosti velký vliv; jenomže on to zas až takový problém není z prostého důvodu: Modř je obsažena jen v jedné iniciále, není s ní psán běžný text. Mohla se tudíž na pergamenu octnout při nějaké pozdější rekonstrukci.

A my dnes víme, že tomu tak i bylo. Už Bělohoubek (který na to marně poukazoval) našel pod modří zbytky jiných barev, červené a zelené, což jsou barvy užívané pro ozdůbky jinde v RK. Bylo tedy zřejmé, že iniciála skutečně rekonstruována byla. A to kupodivu až po nálezu: 

V. B. Nebeský roku 1853 podával přesný popis tohoto rukopisu, kde zmiňuje u iniciál pouze zelenou nebo červenou, o modré ani slovo. Ona ta modrá tam navíc působí i dost nenáležitě, protože u všech iniciál barevně odpovídá písmeno a ozdůbky kolem, tady bychom čekali písmeno zelené jako okolní vlnovky. Podezření přechází v jistotu: Roku 1835 bylo vyhotoveno neuvěřitelně důkladně faksimile – tedy obkreslení, kopie – částí RK i v barvě. Jak můžete vidět na zvětšenině, reprodukce zobrazuje písmeno se značně porušeným barevným polem a modrá na něm taky není – navíc má písmeno na tomto a jiných vyobrazeních jiný tvar, než jaký má - porovnejte sami - originál dnes. Berlínská modř tedy v RK nebyla ještě  r. 1835, resp. 1853.

Důkaz z berlínské modři tak skutečně zůstává "důkazem pro idioty", ačkoli trochu jinak, než si to jeho tvůrce představoval.

Bělohoubkovy závěry nebyly – až na jednu výjimku – v podstatě dodnes zpochybněny. Když například r. 1935 měla o problému vydat dobrozdání Přírodovědecká fakulta UK, pět přednostů chemických ústavů UK vyjádřilo v prohlášení svůj souhlas s Bělohoubkovou metodou a jeho interpretací získaných poznatků. A není náhoda, že České společnosti rukopisné, sdružující zájemce o problematiku Rukopisů a hlavně zastánce jejich starobylosti, šéfuje v současné době odborník v oblasti analytické chemie z Přírodovědecké fakulty UK.

Tu jednu výjimku představuje tým shromážděný kolem spisovatele Ivanova koncem šedesátých let. Ten navíc – jak jsem uvedl výše – o Bělohoubkových výzkumech referuje špatně a v podstatě v rozporu se Zprávou z r. 1886.

Pan profesor vypisuje odměnu pro padělatele

A už vůbec se u Ivanova nedočtete o průzkumu, který prováděl za první republiky a částečně i během války a po ní profesor Viktorin Vojtěch, tehdy náš přední odborník v oblasti vědecké fotografie a fotochemie. Je to podivné, protože Vojtěch dělal v podstatě totéž, o co se pokoušel Ivanovův tým.

Profesora Vojtěcha na sklonku dvacátých let požádala Akademie věd, aby pořídil fotodokumentaci pro připravované reprezentativní vydání RKZ, které mělo být jakousi tečkou za celým sporem. Vojtěch k Rukopisům přistupoval jako k padělkům, ovšem na základě výsledků své práce změnil názor a stal se druhým předsedou Československé společnosti rukopisné (která čítala několik tisíc členů a vydávala i obsažný a čtenářsky úspěšný časopis, tehdy byl o věc docela zájem).

Vojtěch pomocí fotografie – rentgenu, fluorescenční fotografie, ultrafialového a infračerveného záření a dalšími metodami – prokázal, že obě památky jsou psány inkoustem a jeho kovové složky pronikly hluboko do pergamenu – nejvíc je to vidět u Rukopisu zelenohorského. Tenhle proces se nedá urychlit a Vojtěch usoudil, že se u RZ jedná o památku nejen starou, ale zcela mimořádně starou na poměry naší literatury.

Podle Vojtěcha se v případě Rukopisu královédvorského jednoznačně nejedná o palimpsest, tedy rukopis, kde někdo odstranil původní text a na pergamen napsal text nový - to by musely být patrné zbytky spodního písma. U Rukopisu zelenohorského na několika výzkumných fotografiích pozoroval něco, co by mohlo být původní spodní písmo - jednalo se však o ojedinělé nejisté známky a nebylo možno určit jejich podobu a stáří (pokud je RZ psán na pergamenu, z nějž byl vyškrabán původní text, stále to nepředstavuje problém, protože ve středověku to byl častý postup; o falzum by šlo až tehdy, kdyby spodní písmo paleograf určil jako prokazatelně mladší, než do které doby se hlásí vrchní text).

(Zajímavý dokument představuje přepis rozhlasového rozhovoru z tehdejšího Radiojournalu, kde na dané téma debatuje Vojtěch jakožto zástupce exaktních věd a "obrany" společně s Milošem Weingartem, významným jazykovědcem a zástupcem "odpůrců". Čtěte zde.)

Vojtěch vypsal odměnu 10 000 korun, což byly tehdy docela prachy, pro toho, kdo mu předloží padělek, který by se choval jako RKZ. Nikdo se nepřihlásil. Vojtěch prováděl zkoušky nadále, prozkoumal řadu památek, nově vytvořených materiálů – a nic. Po roce 1930 nebyl nikdo schopen vytvořit padělek, který by obstál – a roku 1817 to měl spáchat 26ti letý literát (aby tahle teze nepůsobila tak blbě, byl do údajné Hankovy "padělatelské dílny" připojen ještě malíř Horčička).

Ovšem vzhledem k výsledkům, které nevyhovovaly masarykovské doktríně, se Vojtěchův výzkum do kánonu úspěchů české vědy nevešel.

Zajímavá situace: Miroslav Ivanov a jeho tým, jak se možná pamatujete z Ivanovových knížek, se soustředil zejména na „vyvrácení“ chemika Bělohoubka z r. 1886, přitom chemii skoro nepoužívá a zabývá se hlavně fotografickým výzkumem. A úplně ignoruje výsledky vědecké fotografie, které jsou jen o nějakých 30 let starší, než ty jeho. Mimochodem – kdybyste čekali, že za třicet let po Vojtěchovi bude Ivanov schopen využít nějak pokroku techniky a podá výrazně lepší výsledky, budete překvapeni. Obrázek vedle je ukázka Vojtěchova rentgenogramu části RZ, která mimo jiné ukazuje odlišné složení iniciál D a V – něco, co u Ivanovových materiálů nenajdete, a přitom to má významný dopad na jeho nosnou hypotézu o vzniku RZ…

Příště se konečně dostaneme k tomu Ivanovovu týmu, který – jak se obecně věří – dokázal konečně padělanost Rukopisů po stránce hmotné. Bude toho moc a vydá to na několik dílů; bohužel nemám teď příliš čas a blog musím taky při čtenosti udržovat stravitelnějšími tématy, takže zájemce o RKZ prosím o trpělivost: Koneckonců pokud jste dočetli až sem, máte jí zjevně dostatek :)