Neznámý článek básníka Kamila Bednáře k "Rukopisům"

V posledním čísle Literárek odmítl režisér J. A. Pitínský staré učebnicové dogma, že známé "RKZ" jsou padělky z dílny Václava Hanky. Málo se ví, že totéž učinil v nepublikovaném článku z r. 1969 Kamil Bednář, překladatel Rukopisů do novočeštiny.

Obálka původního vydání Rukopisů v přebásnění Kamila Bednáře z r. 1961

Tento blog je stranou velkých témat dneška, ale snad potěší aspoň pár fajnšmekrů. Podíváme se dnes totiž na takřka neznámý článek Kamila Bednáře a na myšlenky, které by měl rozhodně vzít v potaz každý, koho dnes už sice okrajové, ale stále živé a inspirující téma záhadných Rukopisů královédvorského a zelenohorského zajímá. Poučné čtení je Bednářův článek určitě také pro všechny, koho zajímá pozadí překladů poesie.

Poslední vydání kompletních RKZ je ještě velmi čerstvá záležitost - vydalo je počátkem roku nakladatelství Host. Osobně nejsem z edice moc nadšen, protože Rukopisy v ní působí spíše jako doplněk k obsáhlé studii editora Dalibora Dobiáše, v níž se rozhodl předložit čtenářstvu všechno, co obnáší jeho dost svérázný úhel pohledu na tento fenomén české kultury. Budiž, jenže RKZ jako básnické dílo trochu trpí, hlavně proto, že originální staročeský text je jen mírně upravená a v ledasčem zastaralá edice Václava Flajšhanse z r. 1930.

Na druhou stranu mě ale potěšila volba novočeských překladů: první je z pera nálezce jednoho z Rukopisů (a údajného autora obou) Václava Hanky, druhý novočeský text, který otvírá celou edici, je přebásnění Kamila Bednáře z r. 1961, v dnešní době už velmi těžko dostupné v původním vydání.

V titulku tohoto blogu zmiňuji neznámý článekbásníkův k tématu Rukopisů. Ano - článek nikdy nevyšel tiskem a nevešel proto v širší známost, je však již řadu let přístupný na Internetu a je proto podivné, že jej editor Dobiáš nezná. Jde totiž o vrcholně poutavé čtení a o v diskusi kolem původu RKZ opomíjený úhel pohledu. Některé z nejzajímavějších momentů chci proto "vypíchnout" v dnešním blogu.  Z hlediska "rukopisného sporu" se jedná o unikátní posudek překladatele; z obecného hlediska je Bednářův článek pro běžného čtenáře objevným nahlédnutím do překladateské dílny. Edici, která měla být především edicí básnického díla, by

připojení tohoto Bednářova pojednání nekonečně prospělo a naplnilo by její účel, takhle zvládnutý dost polovičatě.

Bednář k Rukopisům přistoupil se vší vážností a snažil se proniknout do jejich stylu myšlení, byl navíc skutečným básníkem a měl rozsáhlé zkušenosti nejen s převody cizojazyčné poesie, ale i památek českého středověku (Legenda o sv. Kateřině). Jeho přebásnění proto také tvoří důstojný protějšek ke staročeskému textu RKZ, vyniká neobyčejnou básnickou silou, čistotou a krásou jazyka a nad ostatní novočeské převody těchto památek proto vysoko vyčnívá.

Básník ve sporu

Bednář není první básník, kterého estetická úroveň Rukopisů přivedla k pochybnostem o správnosti "učebnicového" pohledu na jejich původ. Ostatně už v dobách "velkých bojů" r. 1886 se Vrchlický či Zeyer postavili na stranu zastánců starobylosti textů. Na druhou stranu a na první pohled ovšem úsudek o estetické kvalitě památek je dost subjektivní věc a těžko jej chápat jako objektivní měřítko k vyřčení soudu ("pravé" nebo "nepravé") - vždyť třeba Masaryk věnoval moře času tomu, aby poukázal naopak na estetické nedostatky obsahu RKZ a našli bychom další, kterým se Rukopisy jednoduše nelíbí.

Takhle jednoduchý pohled (líbí - nelíbí) samozřejmě Bednář nepodává a přistupuje k věci s daleko hlubším porozuměním. Vyslovuje se ovšem ke konkrétnímu tvrzení, tj. že v nejlepším případě průměrní básníci Hanka s Lindou poslepovali Rukopisy z různých kousků, které vytrhli tu ze srbských zpěvů, tu z nějaké kroniky, tu z Ossiana (takhle uvažoval právě Masaryk). Tak by získal falzátor jen vstupní materiál a "pouhý materiál je hliněné tělo, jemuž je nutno teprve vdechnout duši - a ten, kdo RKZ dejme tomu "montoval", byl velký básník, protože je tu ještě právě ta duše, totiž tempo básní, dynamika, rozvržení obrazů, celistvost tvůrčího vrhu, patos, který je vystaven z mohutné inspirace a nikoli fušersky slátán."

Roku 1817 neuměli Rukopisy ani přeložit - mohli by je tedy složit?

Bednář podává velmi zajímavé postřehy básníka - překladatele, a to svým, velmi výstižným a zároveň emotivním jazykem: Tyhle pasáže (v článku najdete pod bodem 4) představují problém překladu velmi poutavě i na obecné rovině.

Ve vztahu k RKZ byl jako překladatel schopen rozpoznat, že má před sebou dílo původní, tedy skutečně sepsané v jazyku, v němž se nám dochovalo. Odmítá proto tezi, že by Rukopisy nejdřív někdo složil novočesky a pak převedl do staročeštiny. Nachází v textu jádro, které se mu při nejlepší snaze nedaří vyjádřit novočesky, aniž by se neztratila možnost verš přednést nebo zachovat v daném metru, počtu slabik atd. - a samozřejmě srovnává novočeský převod Hankův, který dopadá ještě hůře:

"Jak jsem byl překvapen, když se Rukopisy při překladu "chovaly jako pravé" (smím-li tu užít terminologie z chemických pokusů). Naprosto nebyly povrchní, naopak měly tu kořennou hloubku, své podhoubí, a jako překladatel jsem se často nedostal na jejich úroveň, třebaže jsem měl už k dispozici básnickou češtinu, jak ji generace vytříbily za stopadesát let. ... Prakticky řečeno: jestliže ani my dnes nejsme dobře schopni přeložit Rukopisy zpětně do novější češtiny (a vím proč tu mluvím v množném čísle) plyne z toho to, že by to tím méně dovedli Hanka s Lindou. Nedovedli by tedy ani rekonstruovat vlastní předpokládanou předlohu."

Vědění a nevědění, umění a neumění

Překladatel čte přece jen jinak než běžný čtenář - tam, kde my se při hůře srozumitelném staročeském textu nevědomky spokojíme s rámcovou představou a hrubým porozuměním a jdeme dál, tam překladatel musí najít přesný výraz, tedy musí přesně pochopit, oč jde. A tu si Bednář všímá míst, kde "se autor Rukopisů pohybuje v reáliích, nám už neznámých, s takovou jistotou, s jakou by se v nich sotva vyznal napodobitel po několika stoletích od doby, do níž je báseň situována." K tomu dodává příklad z textu, který čtenář najde v pátém paragrafu článku. Bystře podotýká, že pokud by takováto samozřejmě podaná, ovšem obsahově už nejasná místa psal "novočech", pak "padělatel by si to byl musil vysvětlit obšírněji především sám sobě."

Bednář ovšem v hodnocení schopností a znalostí údajných padělatů nepropadá extrémům - limity Hankovy a Lindovy tvorby vidí zřetelně a jasně poukazuje na rozdíly mezi ní a Rukopisy, na druhou stranu ovšem oběma jmenovaným přiznává význačné místo v kontextu doby. Autorství Rukopisů však u nich hledat odmítá.

Ještě pár poznámek k nejnovější edici

Zapomenutý Bednářův posudek RKZ z hlediska překladatele a básníka přináší ještě mnoho dalších inspirativních postřehů, nicméně těch už se případný zájemce dočte sám. Za sebe bych dodal pár řádek ke způsobu, jakým letos Dalibor Dobiáš vydal texty obou Rukopisů.

Flajšhansův přepis staročeského originálu z r. 1930, který Dobiáš převzal, byl už tehdy poněkud kontroverzní dílo. Flajšhans se totiž na některých místech záměrně vrátil k transkripcím Václava Hanky a zopakoval některé jeho chyby v přepisu slov či členění veršů, což Rukopisům ublížilo i z hlediska uměleckého dojmu, který je silnější v případě citlivějšího zacházení. Text Rukopisu zelenohorského zmrzačil úplně, protože násilně spojil dva zlomky básní do jednoho celku a ještě k tomu v opačném pořadí, než jak je uvádí originál. Proč takové zacházení, které jde proti samotným textům, když edice měla Rukopisy představit především jako dílo básnické?

Pokud tedy někdo chce poznat Rukopisy s jejich staročeštinou, lépe udělá, když využije edici Karla Nesměráka (1997), případně si je poslechne v přednesu Radovana Lukavského (na základě téhož přepisu, obojí vydalo nakladatelství Neklan).

Dobiášem připojený překlad Václava Hanky do novočeštiny považuji naopak za dobrý počin – ukazuje tápání, nepochopení a neschopnost údajného padělatele vyjádřit smysl "vlastního" díla. Hanka v případech, kdy textu nerozumí, namísto překladu předvede jen neobratný kalk:

"Chmúráše sě tuča po vsěm nebi" (orig.)

"Chmourala se tuča po všem nebi" (Hanka)

"Zachmuří se mračny celé nebe" (Bednář)

Pěkně to dokresluje Bednářovy postřehy z článku, o němž byla řeč výše. Podobných příkladů bychom našli nepočítaně.

(PS: Na slíbené blogy o výzkumech Miroslava Ivanova jsem nezapomněl, jenom nemám přes prázdniny čas na nic "většího". Ctěné čtenáře "rukopisného" seriálu proto prosím o sečkání do konce prázdnin.)