Hledání pravého Václava (Svatého)

Reálný kníže Václav se očím veřejnosti stále ztrácí za mlhou blábolů, kterou nakupila marxleninská historiografie. Svoji roli hraje ovšem i nacistická propaganda, tradiční český antiklerikalismus nebo naopak exaltovaná barokní katolická zbožnost – všechny tyhle a mnohé jiné "školy" vykreslily Václava ve svých barvách tak, že by se asi sám nepoznal. Hledání historického knížete Václava je potom docela dobrodružná věc.

Wolfenbütelský rukopis zpodobňuje Václava jako staršího muže. To moc nekoresponduje s prameny, antropolog Vlček však na základě svých průzkumů světcových kosterních pozůstatků usuzoval na čtyřicátníka. Je to jedna ze záhad obklopujících knížete Václava.

Celkový obraz Václava a jeho doby, spolehlivá data, jistotu ohledně jeho vnitropolitických i zahraničních vztahů – to nejspíš v úplnosti nikdy mít nebudeme; nebylo by ani téma na blog, poštět se do nějaké syntézy. Pojďme se podívat spíše na pár zajímavostí a na některé bludy, které se o Václavovi tradují.

Sv. Václav versus Němci a Miloš Zeman

Když sněmovna před lety konečně uzákonila 28. září jako státní svátek, pronesl Miloš Zeman plamennou řeč, v níž skutek odsoudil a jako důvod uvedl mj. Václavovo poklonkování Němcům. Tenkrát mě zklamal, protože jinak je to velmi vzdělaný muž. Jak to bylo s údajnou Václavovou podřízeností Říši a jeho pokořením Jindřichem Ptáčníkem?

Češi vedli od formálního svazku s východofranskou říší a "nástupnickým" Bavorskem r. 895 relativně samostatnou politiku, pouze se do Řezna odváděl tradiční tribut, placený už od r. 806. Jejich pevným spojencem byli Maďaři, jimiž se jistili jak proti Bavorsku, tak proti Sasku, které přebíralo vedení v regionu. Tažení saského Jindřicha Ptáčníka do Čech po té, co uzavřel velmi drahý mír s Maďary a usmířil se i s bavorským Arnulfem, mělo pro něj prvořadý význam. Řešilo totiž několik problémů naráz. Jednak bylo součástí širší akce vůči Slovanům, která měla kromě politického velký význam hospodářský – bleskovou expanzi ještě do nedávna poněkud druhořadého Saska bylo potřeba nějak platit. Tomu padli za oběť Lutici a Daleminci. Následující vpád do Čech byl překvapivý a nečekaný a účastnil se jej pod Jindřichovým vedením i bavorský Arnulf, výsledek měl rozhodnout o poměrech v celém regionu.

To se i stalo – nečekaný, dobře připravený a silný úder přivedl vojska až před Prahu. Václavovo podřízení se (ačkoli třeba kronikář Dalimil uvádí, že pokořený byl až Boleslav, toho se jeden čas držel i historik Josef Pekař) bylo nevyhnutelné; nešlo o žádnou slabošskou kapitulaci, z pramenů vyplývá, že všechno bylo naopak – úplně naopak, než jak to představovala nacistická či bolševická propaganda. Václav je významným partnerem v jednání, reprezentuje celé Čechy a dostává se mu významné satisfakce: My už to moc nedokážeme pochopit, ale rámě sv. Víta, které dostal od Jindřicha, tehdy představovalo obrovský kulturně společenský kapitál a celý akt měl zřetelný politický význam. Výsledek byl ten, že tradiční tribut se neodváděl od této chvíle do Bavor, ale do Saska. O žádných dalších náznacích údajné poroby nemáme žádné zprávy. Báchorky o mladém "německém" exponentovi na pražském stolci patří na smetiště.

Tajemný světcův syn

Málo známou věcí je, že Václav měl pravděpodobně syna Zbraslava. Uvádí to Druhá staroslověnská legenda, což je pramen sice ne zrovna ideální (jde hlavně o překlad strašně rozkecané a nespolehlivé Gumpoldovy legendy), ale vznikla v českém prostředí na začátku 11. století a musela se vyrovnat s domácí tradicí, kam mimo jiné patřil i dvorský drb z Václavovy doby o tom, že mu matka jeho syna Zbraslava byla nevěrná a on ji pak provdal za svého družiníka, toho, se kterým mu nasadila parohy, čímž celou věc vyřešil elegantně.

Legendista v tom nasekal docela zmatek, ale podle dnešního stavu znalostí se zdá, že Václav byl ženat (Kristiánova legenda říká, že Václav "v cudnosti měl zalíbení, ačkoli tato vlastnost je u ženatých mužů řídká"). O manželku ale nešlo (Václav jí říká, že ho podvedla zbytečně, vždyť se sama mohla "provdat či neprovdat"), stejně jako o milenku (tu by prostě propustil a nic by nemusel složitě řešit). Podle historika Dušana Třeštíka se jednalo o jednu z knížecích "vedlejších žen". Takové byly tehdy na dvorech slovanských knížat – i křesťanských – obvyklým jevem. Skutečná a nám neznámá manželka Václavovi děti nejspíš nepovila, není o tom jediná zmínka a i ona zmizela z dějin, legendistické tradici o odříkavém světci se moc nehodila.

Jak Zbraslav skončil, nevíme. Nejstarší, nejjednodušší a historické realitě nejspíš nejvěrnější První staroslověnská legenda v jedné z dochovaných verzí říká, že po boleslavské vraždě atentátníci a jejich klika "i děti jeho ubili" – nejspíš by se to týkalo i Zbraslava. Zmínka však bude asi omylem, v jiných verzích se čte, že "děti kvůli němu ubili", což je nejspíš jen reminiscence na biblické herodovské vraždění nemluvňátek.

Proč? (aneb na Lukáše Vaculíka zapomeňte)

Možná si vzpomenete na inscenaci Tylovy hry "Krvavé křtiny" s Lukášem Vaculíkem v roli Václava. Je nesená v dobovém (1. polovina 19. století) duchu zápasu slovanského a germánského či jmenovitě německého živlu. Václav padne, protože nepřispěje slovanským bratřím a přitaká (byť nerad) Germánově rozpínavosti. Je to blbost. Germánově rozpínavosti tehdy více či méně přitakali všichni, i bratrovrah Boleslav, "jenž dokud žil, císaři věrným a užitečným zůstával," jak praví Widukindova kronika –  ačkoli po smrti Jindřicha r. 936 vedl se saskou mocí několik dlouhých let zápas.

Ostatně "slovanství" dlouho nikdo neřešil ani na jedné straně a je hrubý anachronismus předpokládat to pro dobu Václavovu. Nedávno vyšla tiskem v češtině kronika Dětmara Merseburského z počátku 11. století, která je v tomto ohledu neobyčejně poučná. Nějaké slovanství, němectví nebo germánství u něj nehraje žádnou roli, o Slovanech mluví v souvislosti s pohanskými kmeny, ale nikdy v souvislosti s Čechy, které chápe jako součást stejného kulturního a politického rámce (to se týká i Poláků, kteří k říši nepatřili). Češi i Poláci se dávají z vesela na tu či onu stranu, nejčastěji proti sobě, občas do toho vpadnou i pohanští Obodrité na straně císařských křesťanů, a s ohledem na tenhle zmatek dostává jakákoli teorie o společném slovanském cítění na frak. Ani smrt Václavova nemá nic společného s vymyšleným konfliktem slovanského a germánského živlu.

Samozřejmě nešlo ani o nějakou "pohanskou" reakci a konflikt náboženský, jak to představují někteří legendisté nebo kronikář Hájek z Libočan. Můžeme si o kvalitách tehdejšího křesťanství myslet co chceme, země však byla tehdy dávno oficiálně křesťanská. Proč tedy Václav zemřel?

Byl to prostě boj o moc. Možná šlo dokonce, jak zdůrazňuje historik Třeštík (jeho "Počátky Přemyslovců" jsou klíčová práce posledních let a v podstatě každá historická práce k nim musí zaujmout stanovisko) o boj o celkovou koncepci státu. Třeštík si všímá staršího modelu pojetí knížecí moci u Václava v protikladu k "modernímu" zřízení a zrození skutečného státu, které přinesla až vláda Boleslava; možné to samozřejmě je, ovšem "malicherným bojem o moc" to zůstává i tak – zvláště pokud vražda proběhla už r. 929, kdy byl na nějaké koncepce Boleslav ještě příliš mladý.

Světci a vrazi

Populárně "naučná" literatura, jako třeba Ivanovova "Vražda Václava, knížete českého" nebo Horovy "Toulky českou minulostí", místy volně bájí na téma, jaká že to náhoda udělala z Václava světce a z Boleslava bratrovraha, když jistě stačilo v těch temných a divokých dobách málo, všechno by bylo naopak a Pražáci by si před cestou do hospody dávali sťuka na "Boleslaváku." Tahle teze je pochopitelná u zmíněných autorů, kteří svojí marxleninsmu poplatnou populární "historií" vychovávali lid, aby si myslel, co si myslet má. Bohužel se k těmhle fabulacím připojuje i seriózní historik Třeštík.

Lze to odmítnout jako výplod fantasie ničím nepodložený, ale stejně zůstává otázka, jak to bylo s tou Václavovou "svatostí".

Rovnou lze uvést, že s určitostí to neřekne nikdo nikdy. Zjevně to záleží spíše na vkusu historiků než na řeči pramenů. Václav Novotný udělal z Václava mnicha na trůně, jakéhosi předskokana Clunyjského hnutí, zatímco Josef Kalousek se vydal na první pohled rozumější cestou: Osekal z legend to, co vypadá jako žánrové klišé, a zbyl mu Václav téměř historický. Tenhle postup sice může někdy vyjít, potíž však je, že legenda je dost propracovaný žánr, který nepředstavuje kosti "světské" historie obalené "savtopiseckým" masem, ale že cokoli uvádí (včetně historických souvislostí), uvádí promyšleně jako součást vlastní koncepce.

Ale funguje to i naopak, což řada historiků podceňuje. Ano - kníže, který má pod skvostným rouchem hrubou žíněnou košili, skutečně vypadá jako legendistické klišé. Potíž je, že řada lidí se rozhodne "žít klišé", aby dostála ideálu - a my ze středověku skutečně známe několik případů panovníků nebo vysoce postavených hodnostářů, kteří tu asketickou žíněnou košili pod skvělým rouchem skutečně nosili.

Patřil mězi ně i Václav? Těžko říci. Každopádně nějaký důvod k tomu, aby jej již velmi, velmi brzo začali lidé považovat za vzor křesťanského panovníka, tu být musel - a nestačila k tomu jenom skutečnost, že byl zabit vlastní krví, protože to byl tehdy kde kdo. Každopádně všechna historická a zejména jazykovědná svědectví ukazují k tomu, že zdaleka nejstarší legendou, vzniklou snad jen pár let po Václavově smrti, je krátké vyprávění, prosté nějakých špektáklů, které dnes známe pod jménem První staroslověnská legenda. (Zesnulý Dušan Třeštík by se při téhle větě nejspíš otřásl odporem, ale pravda je, že ve své honbě za ztracenou "pralegendou X" hrubě podcenil - nebo spíš úplně ignoroval - unikátní prvky téhle kratičké staroslověnské legendy, a její specifika a odlišnosti naopak považoval za nedostatky vůči domnělé ztracené předloze).

První staroslověnská představuje muže, který se snaží vládnout s ohledem na křesťanské ctnosti, dělá chyby, jednou dokonce vyžene matku (podle jiných pramenů se zas místy nemírně napil), ale svoji chybu si pak uvědomí a napraví ji. "Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl" - zkrátka a dobře, vyznával anglické "do the best". Zároveň to byl nebojácný a rázný panovník. Pokud má být tenhle chlapík jakousi první kapitolou našich dějin, je dnes co slavit. 

Václavova cesta za kanál

Jako takové "PS" si uvedeme jednu milou drobnost. Angličané dodnes docela ochotně zpívají vánoční koledu o dobrém králi Václavovi ("Good king Wenceslas"). V Čechách se někdy myslí, že je to pozůstatek nějaké staré anglické úcty k tomuto světci, v Anglii se zase myslí, že jde o nějakou prastarou českou legendu (když už si teda někdo vzpomene, že Václav a Čechy mají něco společného). Říká se ale, že jejím autorem je gymnaziální profesor Václav Alois Svoboda (1791 - 1849).

Ať je to jak chce, Tom Jones ji zazpíval jako nikdo, takže když omluvíte velmi sníženou kvalitu záznamu, můžete dnešnímu oslavenci zapět spolu s welšským bardem: