Homosexuálové žerou děti

Jak by asi vypadala sexuální výchova dětí v homosexuálních rodinách? K zamyšlení nad tím vyzval nás Vladimír Kroupa. Zvedněme tedy rukavici! Plus ještě pár postřehů z probíhající náruživé diskuse o homosexuálech obecně, se zvláštním zřetelem k iDnes blogům.

Původní impuls k sepsání tohoto artiklu naleznete ZDE. A když už budeme u "sexuální výchovy dětí v homosexuálních rodinách", probereme i spřízněná témata. Ne snad v bláhové snaze je vyřešit - spíš tak nějak žasnout, co všechno je možný.

Josef, Václav a dětská duše 

S hádankou pana Kroupy nebude moc práce. V improvizované roli psychologa se zamýšlí, co asi řeknou dva tatínkové, Josef a Václav, svému adoptovanému dítěti, až přijde čas na všetečné otázky o sexu, plození dětí atd. Sice si myslím, že sexuální výchova v rodinách neprobíhá a neprobíhala by ani tady, ale přistupme na tu hru. Odpověď autorovu najdi si každý sám v článku pana kolegy; já tuhle hádanku vyřeším jinak: Josef a Václav řeknou dítěti zhruba totéž, co říkají běžní rodiče, protože nemají důvod svěřenci tajit, že existuje heterosexuální rovnice, jejímž výsledkem je potomek. Na rozdíl od běžných párů promluví i o tom, proč je tomu u nich jinak (tj. že existuje ještě homosexualita). Nějak jsem nepochopil, jakou záludnost v celé věci pan Kroupa spatřuje. Jako že by zavilí homosexuálové chtěli dětem zatajit, že existuje heterosexuální vztah? To snad ne. Pokud vím, nemají homosexuálové proti "hátéčkům" nic – kéž by to tak fungovalo i opačně.

Bude fér vyložit na stůl, jaký názor na adopci dětí homosexuálními páry mám sám, abych jenom nekritizoval někoho jiného. Vycházím ze situace, kdy je u nás obrovské množství heterosexuálních párů, které už roky marně čekají na adopci, a nedovedu si představit, že by je jakákoli rozhodčí instance přeskočila a dala před nimi přednost páru homosexuálnímu - z tohoto hlediska považuji celou debatu za dost teoretickou. Moc by se mi to ani nelíbilo, i já si myslím, že tradiční model "máma - táta" je pro dítě za normálních okolností nejlepší, takže bych sám adopcím tímhle směrem dal většinou přednost.

Když od toho odhlédnu, argument o tom, že líp než v ústavu bude dítěti v péči fungujícího homosexuálního páru, se mi zdá rozumný, takže z principu si i adopci dítěte dvěma homosexuály představit dovedu. Pan Kroupa tvrdí, že v dobrém děcáku se svěřenci může vést lépe než u homosexuálního páru – to může být někdy pravda a platí to i o řadě párů heterosexuálních. Jsou rodiny, že i Peklo by proti nim bylo vhodnějším místem pro dětství.  Pravidlem to ovšem ani v homo ani hetero případě rozhodně nebývá, a děcák zkrátka v drtivé většině případů není ideální startovní čára.

Mluvíme o zázemí, jaké dítě má, jak si buduje sociální vztahy, jací jsou jeho vrstevníci, kolik pozornosti mu může být věnováno atp. Vlastní pokojíček, kontrola úkolů od otce Josefa a večeře od otce Václava, to mi přijde pořád velmi příjemná alternativa oproti zázemí dětského domova. A zatímco dva fotři Josef a Václav ratolest nejspíš v osmnácti nevykopnou na dlažbu s holým zadkem, pro děcák je to pravidlem. Ten má prostě svoje limity, byť by byl sebelepší.

Jistě, je to odpověď neodpověď, jenomže ono to na světě tak chodí, že je máloco úplně černobílé a realita bývá složitější. Pan Kroupa bude možná překvapen, ale dějou se i podivnější věci, než je výchova homosexuálním párem - třeba taková výchova asexuálním jedincem. Mám kamarádku, kterou vychovávala jenom babička, a nemám pocit, že by z ní vyrostla nějaká deformovaná stvůra - mně třeba naopak přijde formovaná moc pěkně. Jakákoli generalizace je – prostě blbá, jak ukazuje pestrá realita. (Navíc u nás i jinde už děti vychovává řada lesbických párů, otec neznámý, máma žije s kamarádkou. Takže dokonce i tenhle "model zla" tu funguje, aniž by se kdokoli prosil kohokoli o dovolení.)

Laciná jistota

Překvapuje mě, jak skálopevně jistí si mnozí dokážou být ohledně tak složitých věcí, jako je třeba homosexualita a s ní spojené společenské otázky. K tomu jim slouží generalizace, základ jistoty nejistých povah, bez níž by se pimprlové jistoty rozpadly a řada duší by potom zůstala v nejistotě. V nejistotě, co si vlastně myslet v tak složitém světě a jak se nějak jednoduše silácky a bez námahy sebe-vymezit.

Generalizace v případě homosexuálů dorůstá v lidovém podání neobvyklých rozměrů. „Homosexuál“ je podle toho tak průhledná a jasně probádaná veličina, že dokážete z fleku přesně odhadnout, jak se homosexuální pár zachová řekněme v případě sexuální výchovy svěřence. Prostě máte jasno, ačkoli homosexuálů jsou tisíce a tisíce. Máte jasno, protože všichni jsou přeci stejní – jsou to zženštilí zvrhlíci žijící promiskuitně a jak jen mohou, navlečou se do latexových korzetů, nazujou platformy a natahují svoje gelové drápy po dětech z děcáků, aby z nich vychovali další teploušky.

Je to samozřejmě kravina. Mám slušnou řádku homosexuálních kamarádů a známých a řeknu vám, co mají všichni společného: Nic. Nebo aspoň ne o nic víc, než mají společného heterosexuálové. Mají různé názory na věci více i méně důležité, různé modely chování v partnerském a sexuálním životě, různé záliby a koníčky. Řadě z nich bych svěřil do výchovy děti bez mrknutí oka, protože vím, že by z nich vychovali slušné lidi. Kdybych uvažoval, komu svěřit dítě, zajímalo by mě, jaká je to povaha, jaké má vzdělání, jak je zajištěn, jestli nechlastá, nestřídá kriminály atd. atp. Asi to poslední, co o člověku něco hodnotného vypoví, je totiž to, jestli si bere do postele ženskou nebo chlapa. Když tady řada blogerů běsní ob den proti homosexuálům, prozrazuje tím dětinskou posedlost fenoménem sexu. Tohle má dospělý člověk za sebou a je-li si sám sebou jist, nemusí v tom utvrzovat sebe i okolí každé druhé odpoledne.

Maškary a konec světa

Kapitolu samu pro sebe tvořila diskuse kolem Prague Pride. Tady byla náremně vidět míra té úchylné generalizace, kterou řada lidí hýčká v mysli. Tančící a jančící maškarní průvod se stal symbolem toho, co má být „homosexuál“. Je to stejné, jako byste si obrázek o celé společnosti tvořili na základě Woodstocku, karnevalu v Riu nebo Všesokolského sletu. Na pochod se vydal dost úzce profilovaný vzorek lidí, u jejichž velké části si navíc můžete být jisti, že mají i svůj normální život a že některá z těch maškar v punčochách a paruce může být klidně váš zubař nebo bankovní poradce.

A i kdyby ne, nějak jsem nepochopil, proč by mi měli vadit. Na rozdíl od tažení áčkařů po nich nezůstaly vymlácené výlohy obchodů a na rozdíl od mašírování nácíčků se nikdo nemusel bát, že mu nějaká horká pleška rozkope ledviny. Ta hysterická vlna odporu proti pochodu je mi nepochopitelná, ještě jakž takž pochopím, když někomu vadí, že kvůli podobným akcím jsou blokovány některé komunikace, ale to jsou kvůli Avon běhu proti rakovině nebo všelijakým cyklistickým událostem taky, a nikdo kvůli tomu nevyhlašuje příchod Soudného dne.

Naproti tomu pochod Prague Pride takovým zjevnením z Apokalypsy pro některé byl, jako například pro vizionáře Františka Matějku. Ten pochodu přisoudil FATÁLNÍ DŮSLEDKY! Čtenářské obci jest toliko želeti, že nejmenoval jediný z těch důsledků – a ani by nemusel být nějak fatální.  Chtěl jsem to jeho povídání rozebrat, protože má mnoho odstavců a vypadá tak slibně, ale protože nemůžete vyvracet něco, co nemá kořeny, bude to hubený výsledek. Celičká ta zkáza světa tkví totiž podle autora v tom, že organizátoři akce zvolali „Dejme barvy dohromady!“. Má prý být „vedle sebe“, aby to nebyla multikulti směs. Pana Matějku bych rád upozornil, že dát něco dohromady ještě neznamená něco smíchat, což dobře vědí např. hetero i homosexuální lidé, kteří to dali dohromady s někým milým. Ono i na hromadě můžete být vedle sebe.

Plný dům ohrožování mravní výchovy

Nechme stranou pochody a podobné tanečky. Ty nikomu neubližují a pokud s nimi má někdo problém, je to jeho problém. Nicméně jsou tu témata, která právem chtějí být předmětem celospolečenské debaty. To je třeba právě adopce dětí homosexuálními páry. Slyšel jsem řadu kvalitních názorů pro, stejně jako dobře promyšlenou argumentaci proti. Hysterické výkřiky omezenců na jedné i druhé straně do toho samozřejmě nepočítám. Co jsem si ale všiml – řada lidí považuje výchovu dítěte homosexuálním párem za nepřípustnou proto, že má pořád dojem, jakoby se sexualita těch homo párů měla dětí nějak dotknout víc než u hetero případů.

Možná si vzpomenete na americký sitcom „Plný dům“. Mladý vdovec tam s pomocí dvou kamarádů, taky chlapů, vychovává své dcery, u čehož zažívají více či méně humorné příhody (spíš méně, mě aspoň to moc nechytlo). Tenhle seriál si našel i u nás příznivce, v Amíkově byl docela oblíbený, a nikdo nevolal do televize, že je to zvrácenost. A teď si představte, že jak děti usnou a diváci se odkulí od televize, ti tři sympaťáci se zamknou v ložnici, pustí si  Village People, navlečou se do kůže a začnou laškovat s tuřínem. To už by byl problém? A proč? Ohrozí to ty děti víc, než když táta s mámou po tajmu dramatizují Tarzana a Jane? Lidová představa vidí homosexuály (je to opět tou nedospělou posedlostí sexem) jako nějaké zvrhlíky, kteří by nejspíš děti vláčeli po berlínských darkroomech. Zase vedle. Stejně jako v normálních domácnostech táta neklátí mámu na kuchyňské lince, když si zrovna ve dřezu pouštějí děcka lodičky, o té strašlivé sexualitě homosexuálního páru by děti věděly zhruba stejné prd, protože i ta se odehrává za zamčenými dveřmi.

Nechci na nikom, aby hned nadšeně tleskal myšlence adopcí. Ani já netleskám, spíš jsem rozpačitý a čekám na další argumenty z té či oné strany. Ale proti různým omezeným žvanilům to u mě zatím jasně vyhrávají Josef s Václavem.

Co se týká všeho ostatního, kam není potřeba tahat někoho třetího, nota bene děti, je mi to zcela buřt. Nebojím se čerta, tak se nebudu bát ani toho, když Prahou pochoduje barevný průvod a už vůbec ne toho, když si někde na úřadě on a on či ona a ona špitnou svoje registrované "Ano". Mně se to do života nijak nemontuje a nikomu dalšímu to neublíží. Prostě "někdo má rád holky, jinej chlapíky", jak se dozvíte od Krausberry níže, a kdo tuhle banalitu neunese a furt mu straší před očima, měl by se sebe ptát, proč.