Zvonek zvoní. Vstupujeme. Stromek svítí, dárků mraky. Potud OK. Blesková analýza: Měkkých balíčků je asi polovina. Co nadělám... Takhle nějak vypadá vztah dítka k oblečení pod stromečkem. Apeluji tudíž dnes (protože si to sám taky dobře pamatuju), ve věku zralejším, kdy už skráň tu a tam křižuje stříbřitá nit a v šedé kůře hnízdí náznak zkušenosti: Rodiče, nemučte drobotu tím, že Ježíšek znamená obměnu šatníku!
"Svetr... Proč mě nenávidíte?"Hugleikur Dagsson
Vzrušená debata o přestávkách první den školy po vánočních prázdninách vždycky obsahovala zejména podrobný popis toho, co člověk A) dostal, B) nedostal, a C) co sice dostal, ale kdyby nedostal, taky by se nic nestalo. Ve tříde vrčely setrvačníky a motorky na baterky, šustil papír nových voňavých knížek, v průvanu lítaly poštovní známky s různými výjevy z Čínské lidové republiky (to nemyslím nijak hanlivě, číský známky jsme jako malí milovali, byly veliký a barevný) a každou chvíli se ozval řev, když někdo někomu nějakou tu novotu rozflákal. Samozřejmě omylem.
Zajímavý je, že za mnou nikdy nepřišel řekněme Hladík nebo Brychta (taky jste si na ZŠ říkali výhradně příjmením?) a neřekl: "Podivej, Hřebíček, jaký jsem dostal pěkný manšestráky. A ta tvoje mikina, ta je taky od Ježíška, co? Jistě TUZEX..."
A přitom jo, přitom jsme byli všichni ověšený od hlavy k patě novejma hadrama, někdy dokonce i z toho Tuzíku za přetěžce vyhandlovaný bony. Jenomže oděvy při tom líčení vánočních událostí byly obvykle pouze vzaty na zřetel ("...no a nějaký měkký dárky, jako vždycky...") a zařazeny automaticky pod bod C (odstavec dvě blogu tohoto).
Jako dítě jsem existenci měkkých dárků nechápal. Bylo mi vcelku buřt, do čeho mě navlíkli, hlavně když to umožňovalo jakous takous lokomoci a HLAVNĚ když to NEKOUSALO!!! (Mimochodem "nekousalo": To byla za oněch časů dost obtížně dosažitelná meta - dodnes si přesně vybavuju konkrétní svetry, který se do mě během chvilky zahryzly tisícerými kusadly a nepustily. A když jsem začal ječet, se zlou jsem se potázal, protože mi to nikdo nevěřil.)
Nejprve jsem nechápal Ježíška. Měl jsem za to, že jsem mu svoje požadavky nakreslil dostatečně jasně, a byl jsem upřímně zvědav, kde na mých obrázcích, které jsem mu před Vánoci zanechal, viděl trenky nebo ponožky. Pochopil jsem, že chyba je možná ve mně, a přijal jsem do budoucna závazek posunout svůj výtvarný projev směrem ke skutečnému realismu.
Pak jsem však povyrostl, poznal pravdu o nošení dárků a hlavně uměl NAPSAT černým na bílý, co bych si tak představoval. Když jsem se tudíž opět prokutal vrstvou mašlí a svátečního papíru ke svetru, mikině, oteplovákům, teplákům, šálám a čepicím, projevil jsem sice nezbytnou dávku nadšení, abych nezarmoutil rodiče (ano, JÁ k NIM ohleduplný byl, tatík přeci dostal pěnu na holení Barbus a matinka deodorant FA - a přesto mě v nejkrásnější den v roce počastovali flanelovou košilí!), hlavou mi však putovaly zcela odlišné myšlenky. Proboha! - říkal jsem si - dyť byste mě přeci tak jako tak nenechali běhat nahatýho, stejně mi ňáký hadry musíte občas dát, tak proč teď?!
Nicméně abych byl spravedlivý, výjimky existovaly na obou stranách, občas mě dokázal měkkej balíček rozzářit líčka žárem upřímného nadšení nebo naopak fortelná krabice nečekaně zaskočit. Ten první případ nastal, když jsem od Ježíška-babičky nafasoval pravý podvlíkačky a hned mi došlo, že od teď už ani v mrazech nejtřeskutějších nemusím pod civilní kaťata navlíkat nenáviděné a ponižující béžové punčocháče.
Druhý případ měl o pár let později na svědomí Ježíšek-dědeček. Celej rok jsem ukrutně toužil po legendárním ATARI 800 XL. V rámci vytrvalého škemrání jsem se dokonce snižoval k rafinovaným lžím, třeba jakože nechci počítač na hraní, ale že se chci učit jednoduché programy. A hle! Krabice, krabice zvící přesně velikosti vysněného Atárka, které jsem celý rok lačně přeměřoval pohledem u kamaráda. A v ní... v ní asi metrák rýsovacích a počítacích potřeb! Děd byl konstruktérem v Tesle a asi usoudil, že se v pátý třídě neobejdu bez logaritmickýho pravítka. Což o to, výbava to byla luxusní a takovou asi neměl kdejakej inža, jenomže já z toho znal leda kružítko a kalkulačku a fakt jsem neměl v plánu po předkově vzoru za večerních červánků navrhovat měřiče kondenzátorů. Vidina joysticku a nekonečných hodin prožitých u "Karate pod horou" nebo "Letadla nad řekou" se rozplynula... no jako ty červánky.
Jasně, jak šel čas, začal jsem i já měkký balíčky a pěkný hadry oceňovat čím dál víc. Člověk do toho dospěje. Vyprávěl mi jeden o něco starší chlapík, který ještě pamatoval éru odpoledních "čajů", jak jednou už někdy koncem listopadu objevil v tradičním a leta provařeném úkrytu na dárky saténovou košili (jsme cca někdy v poslední třetině osmdesátých let). Bylo mu asi šestnáct, to už měkký dárky sakra ocenil. Tahal tu košili celej prosinec tajně na ty čaje a vždycky ji zase zabalil a vrátil do úkrytu, taže pod stromečkem slavnostně rozbalil propocený uzlík se zčernalým límcem a propálenou dírou od cigára. Své matičce tak málem přichystal poslední Vánoce.
Jenomže na prvním stupni ZŠ je málokdo Travolta, co se klepe, až na sebe navlíkne hodobožový ohoz a vyrazí rozpumpovat horečku sobotní noci. Dáreček prostě musí být pevný, úhledný kvádr, krabice nebo knížky. Jasně si vybavuju, že jsem nemohl dospat kvůli Verneovkám nebo transportéru na baterky (vůbec nemluvim o autodráze, přesně té co na obrázku výše, od který mě bylo schopno odtrhnout až brunátné náslií nebo hlad), zatímco co se týkalo nových kamaší, pevně jsem doufal, že se na ně co nejrychlejc zapomene.
A proto apeluji na laskavého čtenáře a půvabnou čtenářku, omezte letos měkké dárky na nezbytné minimum. Nechť jsou balíčky pro drobotu pevné jako helvítská víra.
No a na závěr pro pamětníky kousek z té Atari krásy, co po ní toužilo mnoho povolaných, ale jen málo bylo vyvolených:
