Zdeněk Troška má poslední dobou našlápnuto na velkou budoucnost. Postupně se stává mluvčím určité části "lidu", apoštolem jeho hodnot a tím, kdo vede protiútok proti nepříteli. Využije svůj potenciál?
montoval Tomáš Baldýnský
Pozoruhodnější než Troškova tvorba (která je zajímavá spíš tak mimoděk, pro milovníky kategorie bizzare – něco jako dvouhlavé tele, nejtlutší žena na světě nebo trpasličí porno) začínají být poslední dobou jeho rozhovory pro všelijaká média. V nich podává svůj pohled na svět a člověk potom začíná chápat, proč je režisér tak načuřený na kritiku, proč je jeho humor čím dál jednodušší a proč se o jeho filmech nedá jako o umění hovořit ani po litru vodky.
Mám na mysli teď už legendární Troškův pokus o „objektivní“ zhodnocení Hitlera (dal lidem najíst), jeho úvahu o tom, že svoboda je vlastně poměrně zbytná, jeho káravý hlas vůči jihočeským studentům, kteří se nehodlali smířit s tím, že školství má v jejich kraji řešit bolševická štěnice. A tak dále.
Zkrátka Troška je horší a horší, ovšem jeho obliba neklesá. Možná naopak. Odkud se berou jeho fandové?
Hvězdná pěchota
Nemůžeme být všichni krásní, úspěšní, spokojení. Ten, kdo krásný, úspěšný či spokojený není a uvědomí si to, může s takto nabytým vědomím nedokonalosti naložit všelijak. Můžeme třeba propadnout frustraci. Nebo můžeme smířeně usoudit, že zkrátka to tak je, že se nemá cenu věšet, že život je i o jiných hodnotách a že můžeme zkusit změnit aspoň to málo, na co máme vliv.
Ale někdo se taky ve svých pozicích může zakopat. Může se začít ve svých nedostatcích slastně rochnit a může je povýšit na ctnosti. Může začít nenávidět ty spokojené, může začít mučivě závidět těm úspěšným a těm krásným přát, aby je sežrala rakovina. Svůj vztek potom může přenést i na ty vzdělanější, o nichž je přesvědčen, že se nad něj povyšují; na ty, o kterých ví, že jsou na kulturně pokročilejším stupni. A být za to sám se sebou spokojen.
Sorta těch, kteří o sobě vědí, že jsou primitivní křupani a vědomě s tím nehodlají nic dělat, pak s otevřenou náručí přivítá toho, kdo se je nesnaží pohnout k lepšímu, ale kdo je pochválí. Kdo sdílí jejich hodnoty, nebo to aspoň tvrdí, a servíruje jim, co jim šmakuje. A kdo dokáže plivnout do ksichtu těm, kteří mají na víc.
A přesně tuto roli, roli hlasatele a apologety mastnotou se lesknoucích hodnot, přebírá Zdeněk Troška. A jeho posluchači mu rozumějí. Pro ně je to číman, protože všechny kritiky přisprostle pošle někam a nehodlá si vzít k srdci ani špetku z toho, co mu říkají. Prezentuje postoj, že člověk se nemusí chtít zlepšit, že stačí být za všech okolností spokojený sám se sebou, nepřipouštět si pochybnosti a sebekritiku nechat milovníkům zbytečného přepychu.
Proto jakákoli kritika Troškova díla naopak jenom jeho příznivce ubezpečí o tom, že vše je v pořádku. Ať si ti fouňové trhnou, Zdenda je lidovej a umí je poslat do pr*dele. Babovřesky prostě musí být super, protože všelijací krasoduchové je haní.
Navíc – zas abych nekřivdil – u Trošky skutečně dochází k naplnění určité poptávky po humoru. Po takovém tom naturálhumoru, kde si někdo hlasitě prdne, řekne něco hodně sprostýho a nebo kde někoho kopnou do koulí a všichni z toho mají legraci. V tomhle asi Troškova tvorba skutečně látá díry na trhu.
K lidu níž!
A jeho životní buřtfilosofie jen dotahuje k dokonalosti práci, kterou vykonává tvorba filmová. Nažrat se je nejvíc super, za komoušů bylo dobře, k čemu nějakou svobodu.
Lidu rovněž lahodí, když se v něm živí jeho tradiční předsudky. V předsudcích totiž nachází jistotu – vzdát se jednoduchého světa je bolestivé, vyžaduje to totiž iniciativu, přemýšlení a podobné nepříjemnosti.
Zdeněk Troška v tomto směru sází na jistotu. Vzal si teď na paškál církev. Ta samozřejmě nemůže být jiná než pokrytecká, tmářská, nenažraná. Tuční preláti chtějí odvézt zlato a stříbro do Bavor, zatímco omezení a pokrytečtí řadoví flanďáci dokážou oslovit leda hrstku svíčkových bab. Církev je to nejhorší a její dogmata brání od nepaměti lidskému pokroku, na to u nás slyší každý lidový pokrokář z páté cenové (že skutečnou koulí na noze pro lidský pokrok jsou ti zabednění chrapouni, které Troška podporuje a ujišťuje je o správnosti jejich postoje, to si možná neuvědomuje ani on sám).
Docela mně pak pobavil jeho nářek nad tím, že ho nechtěli pustit do kostela a nechat ho tam natáčet. Jaký to div! Jako kdybych o někom rozhlašoval, že je vůl a že se mu při první příležitosti vydělám do umyvadla, a pak se strašně divil, že mě nechce pozvat na návštěvu. Nicméně takovou tou nepoučenou, nevzdělanou a na nejnižší pohnutky působící kritikou církve, tak blízkou českému zažívacímu traktu, by měl začínat každý populista.
Podtrženo sečteno, Troška by byl ideální vůdce jisté části lidu. Představit lidem primitivismus a říct jim, že je to tak v pořádku, zabrnkat na jejich nižší pohnutky a zalichotit jim tam, kde by měli spíše dostat karabáčem, vytvořit jim třídního nepřítele – to je skvělý začátek. Troška by byl z pohledu mnoha voličů znamenitým senátorem (posadil bych ho hned vedle Tomia Okamury, to je podobný klenot).
Vždycky jsem si myslel, že je Zdeněk Troška jenom k uzoufání špatný filmař, který nezačínal zle, ale pak se ho asi zmocnil nějaký zlý duch a je to čím dál horší. A natolik veliký narcis, že to nevidí. Na základě rozhovorů, které s Troškou poslední dobou vycházejí (nejspíš nějaká záliba redaktorů ve freak show), propadám skepsi a podezření, že je to ve skutečnosti daleko horší – že jde o komplexní soustavu postojů ke světu, která se orientuje na to horší, co v sobě Češi mají. A zdá se mi to šité jak na míru do populistovy výbavy.
Troška se dušuje, že do politiky nepůjde. Toužím mu věřit. Má totiž potenciál nasekat strašnou paseku. Horší než to už je jenom způsob, jakým przní dětskou duši svými pohádkami.
