České pivo je nejlepší na světě – tímhle medem si mažeme huby docela často. Vážně to ovšem může myslet jenom balík, co nikdy nebyl dál než v sousední čtvrti nebo vsi. Dnes tedy o českých sebeklamech.
Facebook/ PlanetBeer
My Češi máme několik národních mýtů, jakože máme nejhezčí holky nebo nejlepší pivo. Spíš než podstatu věci tím spíš vystihujeme svoje zápecnictví a omezenost obzorů. Pokud váš svět končí tři zastávky MHD od místa trvalého pobytu, anebo (jste-li synové venkova) někde za kravínem, co se hrdě pne na obzoru a za nímž už jsou lvi, tak to možná můžete myslet vážně.
Když ovšem soudný člověk kouká na přesycený, podměrečný – a obecně trestuhodně ošetřený – splašek eurobeeru, „výčepní“ tovar většiny tuzemských velkých značek, je mu spíš stydno.
Staré pověsti české
Možná to kdysi byla pravda. Když se pivo vařilo všude poctivě a hlavně když každý hospodský i v té nejposlednější špeluni chápal jako otázku osobní cti, že umí pivo pořádně ošetřit a točit, chcete-li
čepovat. (Mimochodem: trend poslední doby, kdy pivní a jazykoví puristé vyžadují pro pivo toliko čepování, nikoli točení, se nezakládá na ničem jiném než na určité formě jazykového snobismu a chvilkové módě. Jinými slovy – že by se pivo mělo výhradně „čepovat“, je naprostá kravina, „točit“ je z hlediska naší mateřštiny a jazykového úzu zcela správně. Hlavně aby se správně točilo/čepovalo.)
S českým pivem je to jako s českým dabingem. Kdysi to byla naprostá špička a dodnes přetrvává jakési povědomí o tom, že se má jednat o nějakou kvalitu. A zatímco český dabing je v současné době stoprocentně jistá cesta, jak i z nejlepšího filmu nebo seriálu udělat trapnou šmíru, i o naší tekuté národní chloubě může zhusta platit, že si s ní uženeme leda ostudu a zažívací potíže.
Aby hned na začátku nevznikla mýlka: V naší zemi se vaří nespočet skvělých piv, piv vpravdě božských. (Poslední výzkumy ukazují na možnost, že pivo, pivečko, vynalezlo lidstvo dřív než chleba; ten měl vzniknout coby vedlejší produkt, tedy naopak, než se doposud tvrdilo. Stojí tedy pívo na samém počátku našeho člověčenství, v dobách Adamů a Ev, přídomek božský proto není od věci.) Právě tak jsou místa, kde vám ta báječná piva uchystají s důstojnou důsledností, abyste si je mohli opravdu užít.
Taková piva a taková místa mají i všude jinde na světě – někde více, někde méně, někde nečekaně. Indický populární Ledňáček (Kingfisher) je neskonale lepší, než většina českých výčepních kapalin, které chodíme po večerech průtokově ohřívat.
Komická je pak zejména česká lidová představa špatného anglického piva - celá Británie je zemí zaslíbenou pro fajnšmekry a naštěstí všelijaké zajímavé kousky pronikají i sem - jako třeba z vyhlášeného pivovaru Joseph Holt na obrázku.
V Čechách i v Moravě brutálně upadla a stále upadá kultura všeho. Kultura chování, kultura projevu, kultura správy věcí veřejných, kultura výroby i konzumace potravin – a samozřejmě i kultura piva. Ta všední bída, jíž svědky se denně stáváme, nám už připadá normální. Co „nejlepšího na světě“ představuje všudepřítomný gambáč desítka nebo podobný výčepní samoser velkých pivovarů, chutnající jako podivně štiplavá voda s hlínou, natočený fušérsky a servírovaný s velkorysým odstupem od rysky, to ať mi naši pivní vlastenci vysvětlí.
Hledání Ráje
Jistě, máme skvělá piva, hlavně ta z malých pivovarů, piva speciální, máme i plzeň, svým způsobem světové unikum. Opravdu nechci tvrdit, že je u nás nějak extra špatně a že nemáme nač být hrdi. Máme, ale na proklamovaný pivní ráj to je proklatě málo.
Toho, co nám chybí, je ve skutečnosti daleko víc, než kolik toho máme. Z českého povědomí zmizely skoro všechny typy piva krom lágru. V poslední době si naštěstí opět zvykáme na piva pšeničná, ales, stouty, altbier a tak dále a tak podobně. Jsme spíše v pozici žáčků než někoho, kdo by někoho měl školit. Teď nemluvím o sládcích a dalších profících, teď mluvím o obecném lidu, který se stále sám utvrzuje v populárním bludu, že zná a pije to nejlepší pivo.
Myslím, že je jedna země, která má jakési právo na to, zvát se pivním rájem – Belgie. Fantastická škála typů piva, ať už podle způsobu vaření, síly, přísad atd. atp., a tradice, která je provází, dle mého skromného úsudku nemá obdoby a zvláště odchovanec našeho obvyklého, nepříliš pestrého systému "desítka-dvanáctka" si tam přijde jako v Jiříkově vidění.
Všude jinde – mluvíme-li o zemích s rozvinutější pivní kulturou – mají svoje vrcholy a pády.
Mýtus o českém pivním ráji je jeden z těch mýtů malonárodních a zápecnických, kterými sami sebe utvrzujeme v domnění vlastní výjimečnosti. Podobně jako další mýty: „Co Čech to muzikant“ a „zlaté české ručičky“.
Jistě, Pilsen dala jméno celé jedné větvi pivního stromu, Dvorak dobyl Nový svět a celý svět zas nosí kontaktní čočky. Jenže taky jsme svědky každodenní české fušeřiny provázené ztrátou jakékoli stavovské hrdosti, k čemuž nám vyhrává Michal David a což potom zapijeme nějakou nakyslou žbryndou průměrného eurobeeru.
Ale i tady se snad blýská na lepší časy. Přibývá podniků, kde pro obsluhu nejste obtížný hmyz a kde se naopak snaží, aby vám nabídli když ne to nejlepší, tak aspoň to dobré i co se piva týče.
A kde můžeme být doopravdy a bez nějakého sebeklamu pyšni na to naše domácí.
Tak zum Bahnhof!
