O neziskovkách a (romské) integraci.

V té současné smršti článků na téma Romů či integrace se občas dočtu o neziskových organizacích strašné věci. Jsou prý v lepším případě k ničemu a v horším škodí ještě víc. A hlavně parazitují. Tak se na to krátce podívejme.

"K ničemu nejsou nějaké pochybné akce nestátních institucí, které se přiživují na systému snad ještě více než ti, pro které mají něco dělat" - shrnul nedávno jistý bloger s dikcí téměř urválkovskou mínění, které šlo v různých formách číst i slyšet jinde. Dnes tedy o tom, nakolik je tohle tvrzení oprávněné.

Cest, jak tohle ověřit nebo vyvrátit, asi každý sám vymyslí dost. Sám na to zkusím jít tak, že představím hlavní problémy a překážky, které je třeba překonat, a způsob, jakým tomu překonávání napomáhají neziskové organizace. Uvidíme, k čemu to povede.

Předem upozorňuju, že nejde o nějaký vyčerpávající výčet toho, co neziskovky dělají. To by mě asi jejich zástupci hnali svinským krokem. Jde jen o výřez, užší paletu problémů, o kterých se dnes hodně mluví.

Pokud se na něco soustředit v první řadě, pak na děti. Co se v mládí naučíš, to tě bude pronásledovat až do hrobu. Vzdělání, nejenom to "školní", ale i určité osvojení návyků běžné komunikace, získání vzorů a přehledu o hodnotách, to vše člověk získává hlavně jako dítě. Pro dítě z minority, vyrůstající někdy dost izolovaně od většinové společnosti, je také dost formující, s jakými reakcemi na svoji odlišnost se setkává, jak si ji má samo vykládat, jak moc neprostupné jsou hranice mezi "my" a "oni" a jaká pravidla tu platí. Důležité také je, aby i sami rodiče pochopili, že vzdělání je pro jejich děti základ a nezbytnost pro budoucí fungování. Co na tomhle poli přináší práce neziskovek?

Hodně. Představte si tak základní věc, jako je doučování dětí, příprava do školy, hlídání docházky, spolupráce se školou a skrz to všechno také vliv na rodinu jako celek. Tak to také neziskovky dělají. U některých z nich existují třeba koordinátoři vzdělávání - setkal jsem se na této pozici s mladými lidmi, kteří třeba na půl úvazku (obecně jsou mzdy v neziskovkách dost podprůměrné, tak si představte, jak závratný je asi ten půlúvazek) vyhledávají, získávají dobrovolníky, kontaktují je s rodinami a nadále celou činnost dozorují (a také papírují, protože to vše musí koordinátoři vykázat těm, kteří jejich práci platí). Ti dobrovolníci jsou většinou studenti VŠ, kteří dobrovolně (zadarmo) chodí doučovat - pravidelně a dlouhodobě - děti do rodin. Společně s koordinátory sledují jejich docházku, zjišťují jejich pokroky, komunikují s učiteli. Z mého pohledu se jedná o maximální užitek za minimální náklady.

Pak je tu volný čas. Existují nízkoprahové kluby pro děti, organizují se příměstské tábory. A jsou využívané a oblíbené. Děti se při tom "dostanou ven", přirozeně vnímají modely chování, které platí ve světě majority, získávají vzory, kontakty. Jeden psycholog říká, že "rozdíl mezi chytrým a hloupým dítětem je krabice lega" - tedy to, zda má dítě prostor a nástroje pro tvůrčí rozvoj. Spousta dětí z některých romských rodin (a nejen těch, všichni známe lidový pojem "bílá sociálka") tady má první příležitost chytit vodovky a štětec nebo hroudu modelíny a něco vytvořit, vytvořené pak předvést a být za svoji práci oceněn. Tohle má obrovský význam pro to, co z člověka vyroste. A kdyby už nic jiného, děti se nepopelí někde okolo baráku a nevlčí. Pokud měl někdo představu, že neziskovkáři učí děti stát s transparentem před úřadem, pak ne, opravdu ne.

Neziskovky, např. formou terénní sociální práce, poradenství atd., pracují i s celými rodinami a dospělými lidmi. Těm často chybí takové to "vzdělání" v širším slova smyslu. Nerozumí úřední řeči, neorintují se v řadě pravidel, mají naivní nebo chybné představy o právech a povinnostech a neuvažují do budoucna.

Zadluženost, nezaměstnanost, problémy s bydlením, nájmem, spousta dalších věcí. Socprac musí z mnohdy velmi neúplných podkladů rekonstruovat situaci, musí těm lidem vysvětlit, že mají problém a jaký konrétně mají problém, co jim hrozí, co bude následovat a zda a jaká z toho existuje cesta ven. A hlavně nedělat to za ně, ale s nimi, aby mohli pokračovat. Ve finále je pak - vezměme konkrétní příklad - třeba kontaktovat věřitele a pokusit se s nimi dohodnout třeba splátkový kalendář. Lidi se také musí naučit, že úřední a jiná lejstra se prostě nedají ignorovat a že problémy se musí řešit, protože v dnešní době ničemu neutečete a vrátí se vám to tuplem, byť třeba za dlouhou dobu, kdy máte pocit, že se na všechno zapomnělo.

Pro spoustu lidí, kteří žijí dlouhodobě a mnohdy už od narození téměř v izolaci od "venkovního" světa, zapůsobí pracovník neziskovky jako komunikant či tlumočník s tím okolním světem a dlouhodobě je v podstatě uvádí do pravidel a cvrkotu dnešní doby. Tím se jednak řada problémů řeší a ještě větší řadě problémů se předchází. Výhodou je i to, že oproti úřadu nepůsobí neziskovkářský socprac tak formálně, snáze si proto získává důvěru, má víc času věci vysvětlit, proniknout hloub do problémů konkrétní rodiny. (To není výtka vůči pracovníkům sociálky, to je o tom, že každý má trochu jiné možnosti, jiný záběr a jiné nástroje. V ideálních případech spolu sociálka, škola a neziskovka úzce spolupracují.)

Tohle je jenom malý výřez toho, co neziskovky dělají. Ukázka, ochutnávka. Je toho daleko víc a přináší to někdy nejenom konkrétní výsledky pro konkrétní lidi, ale i nástroje a podklady pro pochopení situace, faktorů, které vstupují do hry. Což jsou nezbytné stavební kameny pro jakékoli řešení. Opět aspoň jeden konkrétní příklad: Může to být pracovní poradenství a prostředkování práce (to je - aslepoň u některých neziskovek - světe div se docela úspěšné). A pak se dá jít dál - to když si například v jedné organizaci nechali vypracovat analýzu, která sledovala mimo jiné poměr mezi vynaloženou dobou práce jednoho pracovního poradce a dobou, po kterou se klient služby průměrně udrží na získaném pracovním místě. Přinesla velmi zajímavé výsledky o regionech, o fenoménu práce na černo, o efektivitě vynaložených nákladů a podobně. Další příklad - letitá snaha Člověka v tísni o zpřehlednění a vyjasnění pravidel při poskytování úvěrů nebankovními institucemi. To jsou všechno věci, ze kterých máme dlouhodobý užitek všichni, ačkoli impulzy k této práci vyvstaly na poli sociální integrace.

Občas někdo ukrutně "vtipně" a rádoby pravicově poznamená, že neziskovky nejsou žádné neziskovky, protože z nich jejich zaměstnanci mají zisk. Ano, velmi vtipné, zvlášť s ohledem na příjmy v této sféře. Zkuste se na to podívat prostě tak, že stát potřebuje, aby se určitým oblastem někdo věnoval, a na tuhle jeho (a samozřejmě nejen jeho) poptávku reaguje nabídka ze strany organizací, které danou práci umějí odvést. Nevím, koho může pohoršovat, když si někdo na práci najme řemeslníky. Představa vypasených neziskovkářů, kteří za své nic dostávají nezasloužené příjmy na základě svých aktivisticko-nátlakových akcí, ta je sice častá, ale není z tohoto vesmíru.

(K tomu ještě poznámku. Nedávno mě jeden kamarád upozornil i na další věc, která se moc nebere v potaz: Že totiž dost prostředků, které neziskovky získají řekněme cestou grantů, se zase dostává zpátky do oběhu: Neziskovky vytvářejí pracovní místa, zakázky pro podnikatele, platí služby, platí materiál a to právě u těch podnikatelů.)

Jistě, je tu řada uřvaných aktivistů a hurá pachatelů dobra, kteří přilévají oleje do ohně. Ale je velmi smutné, že veřejnost s nimi do jednoho pytle hodí ty, kterých je ve skutečnosti víc - obětavých lidí, kteří se většinou spokojí docela s málem, ale přitom jsou to často skuteční odborníci s ohromnou mírou zkušeností, znalostí z oboru a potenciálem poznatky dále prohlubovat a předávat dál, zkoušet zavádět nové nástroje a podobně.

Rád se vsadím, že většina těch řečí o neziskovkářských parazitech, kterými se tak nějak rádi vzájemně o své správné straně barikády ujišťují všelijací lidoví myslitelé a hlasatelé jednoduchých řešení, pramení z jedné prosté věci - že totiž o neziskovkách a jejich práci dotyční nevědí vůbec nic. Pozná se to snadno. Na otázku, co jim na neziskovkách vadí, odpoví nějakou takovu tou fousatou floskulí "No že za moje peníze akorát nedělaj nic!" - a když se zeptáte, koho má přesně na mysli, kolik peněz to je, co by tedy měly ty organizace dělat, co dělají a nedělají... Najednou ticho po pěšině.

Přitom je to v dnešní době tak snadné - stačí napsat mail a nebo zvednout telefon, najít si webové stránky, oslovit, zeptat se. Jenže to je práce. Sedět a nadávat je přeci neskonale pohodlnější.