Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Obrana počítačových her (proti předsudkům a nactiutrhání)

25. 09. 2013 20:00:59
Na počítačové hry se kouká stále tak nějak mezi prsty. Sedět u filmu nebo u knížky pořád přijde někomu automaticky hodnotnější, než si něco zahrát. Obvykle si to myslí zejména ženy. Dnes se tedy pokusím nejen jim vysvětlit, že nemalá část her má podstatně vyšší kulturní kredit než drtivá většina českých filmů nebo nějaké splašky od Viewega.

Je to zvláštní. Když se neodtrhnete od knížky, jste pro okolí mile praštěný knihomol. Ale kulturní člověk. Když jste filmový maniak, tak jste na žebříčku kulturnosti ještě výš. Můžete u toho trávit kolik chcete času, vlastně čím víc, tím líp. Ale běda, když se ve volných chvílích přilepíte k libovolnému hernímu zařízení. To jste pak nedospělý, protože si hrajete, a frustrát, protože se uchylujete do virtuálního světa – a vůbec těch předsudků je až až.

Vášnivého čtenáře by zkrátka lidé tak nějak automaticky oblékli do černého roláku, tvídového saka a posadili ho ke krbu s dýmkou v zubech, zatímco náruživý hráč v lidové představě obvykle vyfasuje tričko s Batmanem, pokud možno seprané a pokecané od kečupu, bledou uhrovitou tvář a temné, nasládle páchnoucí doupě, kde se – obklopen zbytky fast foodu a mražené pizzy – oddává za zataženými roletami daleko od světa živých své infantilní zábavě.

Tahle častá představa nepočítá s jednou věcí, která je přitom klíčová. Že ve všech žánrech máte bahnité dno na jedné a sněhobílé vrcholky hor na straně druhé. Že stejně jako není nic automaticky kulturního na četbě či filmu, pokud se jedná o četbu blbou a film podřadný, není na druhou stranu nic nekulturního na hraní nějakého vydařeného kousku.

Ono také ty hry už jsou kapku něco jiného, než jak si je obvykle jejich nedotčení kritici představují. Svět velké kuličky, která požírá malé kuličky (ano, legendární Pac Man), případně pobíhání kdesi s brokovnicí a střílení monster (ano, Doom) už je světěm zavátým nostalgií, technickým pokrokem, košatým dějem a ještě košatějšími rozpočty (ačkoli sundat brokovnicí nějaké to monstrum, to se vlastně při různých příležitostech nosí stále).

Steampunková paráda Dishonored. Věděli jste, že za jednoho z průkopníků steampunku je považován Karel Zeman?Hry mají dnes rozpočty srovnatelné s velkofilmy (například víc než čtvrt miliardy dolarů za vývoj posledního GTA, to už není žádná láce) a tržby zrovna tak (což ovšem nevylučuje, že se občas i někde stranou za málo peněz odehraje hodně muziky). Postavy v nich jsou někdy rozpracovanější, zajímavější a psychologicky věrohodnější než ve spoustě filmů a dabují je uznávaní herci. A jejich příběh, do nějž vstupujete a který spolutvoříte, si mnohdy nezadá s dobrým filmovým či literárním dobrodružstvím. (Někdy se ty žánry zajímavě prolínají, což jistě dobře znají třeba fanoušci Andrzeje Sapkowského – z jeho velkolepé ságy o zaklínači Geraltovi vyrůstá jeden průměrný seriál, jeden velmi špatný film, za to ovšem dvě vynikající hry.) Ve hrách nechybí napětí, výborný humor, a někdy si dokonce po dohrání tak jako stoupnete k oknu a řeknete si: I k zamyšlení to bylo! (A teď mi jmenujte jeden český film za posledních dvacet let, který by splňoval aspoň polovinu z toho.)

Svou roli hraje také to, že kdysi se hry dělaly hlavně pro děti, dneska mají ty nejnákladnější a nejvymakanější kousky za úkol pobavit hlavně dospělé (kteří už vyrostli právě na těch starých hrách pro děti).

Aby nevznikla mýlka – mám-li čas sám pro sebe, většinou něco čtu nebo čučím na nějaké picture show. Ale přesto (či právě proto), že nemám hráčství tak docela v krvi, umím občas žasnout nad tím, na jaké příčky až dokáže dnes dosáhnout herní průmysl. Tudíž škatule od některých her mají stejně čestné místo v knihovně (a na skříni, a po šuplíkách...) jako DVD nebo knížky. Takže mě může šlak trefit, když nad hraním her kroutí hlavou nějaká cácorka s Padesáti odstíny nudi pod polštářem nebo nad nimi ohrnuje nos někdo, kdo je schopen dobrovolně navštěvovat festivaly francouzského filmu.

Doufám tedy pevně, že hry začnou být pojímány se stejnou vážností a důstojnou pozorností, jaké seAdam Jensen, laureát nepochybně nejhezčího kabátu v dějinách herního průmyslu. Ale i k zamyšlení to bylo! těší ostatní odvětví lidského kulturního zápasu o dnešky zábavnější.

No, a asi by bylo fér, kdybych alespoň na pár příkladech přiznal barvu, cože třeba mě konkrétně tak strašně nadchlo.

Deus Ex – Human Revolution. Cyberpunkové akční drama z dob nedaleko budoucích, kdy (už zase) bude lidstvo řešit rostoucí vliv technologií na naše životy. Adam Jensen, osamělý vlk s chladně nakřápnutým hlasem (a světonázorem), v kvalitním černém kabátě brázdí ulice světových velkoměst, kanály, větrací šachty, bordely a kanceláře soukromých oček i velkopodnikatelů, aby zjistil, jakéže je to největší tajemství jeho doby a kdože za tím vším vlastně stojí.

Pro příznivce tradičních klišé o násilí v počítačových hrách připomínám, že tady, tady – je ho samozřejmě taky plno. Hra ale nabízí možnosti stylu hraní „stealth“, kdy se spíš plížíte, skrýváte, poskakujete za nábytkem a po něm ve snaze zůstat nezjištěni. A když už teda není zbytí, nějakého toho nepřítele zezadu klepnete, přidusíte, odtáhnete a zbytek hry jej necháte v klidu dospat někde v kumbále na smetáky. Obecně dnes spousta her uděluje zvláštní ocenění těm, kteří je dokáží projít bez toho, aniž by někoho oddělali – a hráči jsou pak schopni na tomto poli míru vykonat nemožné. Je to totiž zábavnější. Víc než čeho jiného se to týká další parády, pro změnu steampunkového titulu Dishonored.

Tomb Raider (2013). Série s vnadnou archeoložkou nebyla nikdy můj šálek čaje, nicméně poslední kousek mě (byť s drobnými výhradami) přikoval ke kompu. Lara Croft už není ta drsná výstavní samice jako v předchozích dílech, nýbrž něžné děvčátko s culíkem, s nímž se život po ztroskotání na téměř zapomenutém Přelomový okamžik. Miss krvavé tričko 2013 právě našla zapalovač.ostrově nedaleko Japonska nejen že nemazlí, ale občas si dokonce i přisadí nějakým tím vysloveným průserem. To, co oproti jejím štědřeji oňadřeným předchůdkyním tentokrát tvůrci Laře ubrali na velikosti podprdy (ačkoli se na ni stále kouká rádo), přidali zase na strhujícím a dobře promyšleném příběhu. A tak tahle křehká, dojemně zranitelná (a do jisté míry bohužel i tak trochu sluníčkářská) teen age Lara v sobě po úvodních utrpeních v džungli plné pastí, Rusáků, náboženských fanatiků, tajemných artefaktů a dávno mrtvých, ale kupodivu docela čilých samurajů, musí nejdřív probudit šelmu, která se pak vrhne do záchrany zbytků posádky, odhalí temné tajemství ostrova a s krvelačnými nepřáteli naloží jako zkušený řezník.

Dragon Age. Číslo neudávám, mám rád oba kusy. Hlavně v případě prvního (a, pravda, lepšího) dílu už poměrně starší fantasy záležitost, nicméně jistě nesmrtelná, protože z dílny jménem BioWare. Tahle značka už dlouhou dobu znamená dokonalý koktejl toho nejlepšího z herního světa na poli RPG žánru – bohatý a pohlcující příběh, neodolatelně propracované postavy a vztahy mezi nimi, spoustu humoru a hlavně – svědomí drásající volby, které vaše postava musí na své trnité cestě dělat a jimiž ovlivňuje další dění. Ať už je to osud celých říší a vysoká politika v dílu prvním nebo houstnoucí atmosféra a rostoucí napětí mezi dvěma frakcemi v jednom městě v díle druhém, pokaždé si to užijete naplno. A někdy víckrát – právě proto, že vás hra nutí do všelijakých nejednoduchých rozhodnutí a Sofiiných voleb, láká vás si to celé zahrát ještě jednou, abyste si vyzkoušeli, co udělají rozhodnutí opačná. A udělají vám z toho (hlavně v případě prvního dílu) zase úplně jinou, skoronovou hru. Za rok nás čeká třetí díl, tak už si stříhám metr. A pokud někdo fantasy nemusí, čímani z BioWare mají v rukávu srovnatelnou sci-fi trilogii Mass Effect.

Tolik tedy moje osobní vyznání. A kdyby někoho bavilo ještě spřízněné a fousaté téma počítačových her, násilí v nich a jejich vlivu na děti, nabízím související článek, velmi neotřele umístěný do rubriky "související články" níže.

Autor: Robert J. Hřebíček | středa 25.9.2013 20:00 | karma článku: 18.85 | přečteno: 842x

Další články blogera

Robert J. Hřebíček

Středověk a mýtus o ploché Zemi

Mezi oblíbené pověsti o středověku patří ta, že věřil na placatou Zemi. Středověk přitom nikdy nepochyboval, že je země kulatá, dokonce znal i její celkem přesné rozměry. Dnes tedy zajímavost k vědění a nevědění našich předků.

4.1.2017 v 16:00 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 956 | Diskuse

Robert J. Hřebíček

NASA, astrologové a „opravený zvěrokruh“

Poslední dobou se objevuje tvrzení, že prý „NASA opravila zvěrokruh“ a tím znemožnila astrologii. Bohužel, většina komentářů, které se téma pokoušely vysvětlit, v tom nasekala ještě větší zmatek. Pojďme si udělat jasno.

26.9.2016 v 9:00 | Karma článku: 29.38 | Přečteno: 1901 | Diskuse

Robert J. Hřebíček

Miloš Zeman, svíce jasná?

Již řadu dní zuří bouře. Intelekty všech intelektuálů pracují na plné obrátky, dobro všech dobrodějů je ve zbrani, pohoršení teče proudem ulicemi. Jo a petice, nezapomeňme na petice!

5.11.2014 v 16:16 | Karma článku: 35.86 | Přečteno: 1891 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Eva Šamánková

Nebojím se. Bát by ses měl Ty!!!

Myslel si, že budu jen zoufalým bezradným uzlíčkem nervů. Že všechno poběží jen podle jeho pravidel. Myslel si, že já jsem obětí. Že mi sebere moje nenarozené dítě. Netuší, že by se měl bát on. Že tou obětí bude na konci ON...

24.5.2017 v 16:58 | Karma článku: 7.98 | Přečteno: 577 | Diskuse

Ondřej Bezouška

Přeříznutý bunkr, aneb od umění k neumění

Když Ondřeje Bělicu přestalo bavit přeřezávání běžných všedních věcí od dam po dřevo, rozhodl se pro bunkr z dob První republiky. No a já se na základě toho zase rozhodl napsat také jedno "umění" o některých těch co ne/umějí....

24.5.2017 v 14:00 | Karma článku: 38.28 | Přečteno: 1315 | Diskuse

Naďa Dubcová

Ej doktoři, co děláte jak se máte?

Pocházím z generace, která měla před bílým pláštěm úctu. Co řekl pan doktor, bylo správně, nic se neřešilo, užívalo se podle jeho rady.

24.5.2017 v 13:08 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 654 | Diskuse

Jiří Borový

Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta - 85 %

Když mi bylo dvacet tři, tak se mi líbili Piráti z Karibiku. Chtělo to trocha šoumenství Johnyho Deepa, osudovou lásku Orlanda Blooma a Keiry Knightley, samozřejmě zlého Geoffreye Rushe.

24.5.2017 v 12:13 | Karma článku: 5.95 | Přečteno: 322 | Diskuse

Karel Sýkora

Milan Machovec: Jak může jedno slovíčko rozjasnit hned několik záhad najednou

Milan Machovec byl významný český filosof a feminista. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel od roku 1950 do roku 1970 a poté znovu od roku 1990 až do své smrti.

24.5.2017 v 11:30 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 147 |
Počet článků 137 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3935

Vizionář, kontrarevolucionář, kulinář, bohoslovec, hvězdopravec a byrokrat.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.