Kde se bere drzost Francie, máti mnohého evropského svinstva?

Když filosof Rousseau sepsal pedagogické dílo "Emil aneb o výchově" a současně nacpal všechny vlastní děti do sirotčince, aby měl klid na filosofování, mimoděk vystihl, co je Francie, ta navoněná ropucha, zač.

Je až groteskní, jak neobyčejně nadutí jsou Francouzi na svoje údajné "kulturní dědictví" a "úroveň". Nedávno tu jeden bloger uveřejnil (dost otřesný) článek o tom, jak je hrdý na svého dědečka, komunistického papaláše a spolupracovníka StB; snesla se na něj samozřejmě vlna kritiky. Ale že je tu celý národ, který se pyšní rozpoutáním jednoho z nejhnusnějších vražedných terorů proti vlastnímu obyvatelstvu a pak zbytku Evropy jako nějakým národním hrdinstvím, to skoro nikoho netankuje. A nejsou to kupodivu Rusové a jejich VŘSR (rovněž plod francouzského myšlení), ale Francouzi a jejich revoluce.

A tahle parta nás teď ústy (respektive tlamou nevymáchanou) svého prezidenta hodlá školit o kultuře a lidských právech. Jak moc věcně chtějí Francouzi řešit problémy a nakolik si jenom tahají tričko a léčí komplexy na udílení milosti či vyjádření nemilosti menším národům, to ukazuje skutečnost, že uražený Sarkozy nepozval na konferenci k současné palčivé situaci okolo romské migrace Českou republiku, ačkoli zrovna ta má do toho co mluvit.

To, že francouzský prezident má tendenci s ostatními komunikovat jako perský šáh se svými satrapy (vzpomeňte na uniklý přepis ostudného rozhovoru Sarkozyho a Topolánka) má svoje opodstatnění v celkovém francouzském duchu a jeho dějinách. Podívejme se proto na to francouzské máslo na hlavě zevrubněji.

Velký francouzský vítězný únor (čili o "rovnosti")

Protože se u nás dějepis stále vyučuje marxisticky, ještě dnes se naše děti učí z nepochopitelného důvodu o tom, že Francouzi bojovali za nějakou svobodu a že jejich revoluce byla nesena objevem rovnosti, volnosti a bratrství. Přitom to byly úplně stejné kecy, jako když se k podobnému odkazu hlásili komunisti, kteří taky žvanili o míru a o rovnosti, a přitom víme, co plánovali a jak ta rovnost vypadala. Bodejť by si pak s "revolucí" nerozuměli.

Potoky krve, vyřizování osobních účtů z pozice nově nabyté moci, kdy nějaký strejc, pokud byl dostatečně politicky aktivní, mohl kecat do života spoustě lidí a posílat je na šibenici – až na ní skončil sám, protože ho na ni poslal ještě někdo aktivnější. Primitivové a sadisti jakožto údajní lidumilové a  neomylní vůdci národa. Schválně, o čem mluvím? O Československu po roce 1948 nebo o Francii v devadesátých letech 18. století? O obojím, obojí mělo tytéž rysy.

Jenomže zatímco "Vítězný únor" u nás slaví jenom hrstka pravověrných dědků s přehazovačkou a bab s trvalou model 1984, francouzskou revoluci oslavují Francouzi houfně, dělají z ní svátek a ještě mají tu drzost tvrdit světu, že oni stojí na počátku nějaké cesty lidstva za demokracií a svobodou. Tam možná stojí anglosaské myšlení a pozvolné společenské změny, jež na Ostrovech probíhaly; běžný Angličan se v 18. století těšil daleko větší míře svobody, jenomže bez bonusu v podobě "vlády terroru" a věčných poprav a bez keců o volnosti a bratrství.

Co má ostatně francouzská revoluce společného s komunistickými převraty je i to, že se rychle obrátila v neprospěch právě těch sociálních vrstev, jejichž zájmy se ohání a má jich plnou hubu. Povstání vyhladovělých sedláků v některých oblastech Francie, krvavě potlačená, jsou v tomto směru předobrazem třeba plzeňské dělnické stávky v padesátých letech; předobrazem dokonce brutálnějším, další důvod proč si myslet své o Francouzích, kteří ty hrůzy oslavují. Bídností a prasáren má ve své historii každý národ až až, ale je příšerné se jimi chlubit a cítit se díky nim povznesen nad ostatní.

"Kdybys byl mlčel, zůstal bys filosofem." (čili o žvanilech plus něco málo z jejich dějin)

Jednou jsem poslouchal ve vlaku diskusi dvou inženýrů o tom, jak přiblblé, neperspektivní a neracionální je zabývat se filosofií místo "exaktními vědami". Nechme stranou naivitu takové myšlenky a uvědomme si, že jsou to právě ty filosofie a světonázory, na kterých se staví společenské systémy.

Ono ani ve Francii to celé samozřejmě nespadlo z nebe. Předcházela tomu práce francouzských filosofů, zejména pana Rousseau; a jakýpak to byl pane filosof! Zkuste se do něj někdy začíst, místo toho, abyste si nechali věšet bulíky na nos o tom, že "to myslel dobře" nebo že snad dokonce na něco přišel. Rousseauovo myšlení je snůška naprosto svévolných a ničím neopodstatněných fantasmagorií; vypovídá o člověku, o tom, jaký by měl být, ale je to člověk zcela nereálný a vykonstruovaný; mluví o lidských dějinách, ale jsou to dějiny jím vymyšlené, stojící v ostrém rozporu s lidskou zkušeností i řádem přírody.

Zatímco v Británii myslitelé jako Burke, Ferguson, Hume a hlavně Smith zkoumají ze zkušeností a z běhu dějin "lidskou přirozenost" a zakládají politickou ekonomii, jejímž účelem je zahrnout poznatky o hospodářském životě do celku poznání o společnosti, smolí Rousseau svoji "Politickou ekonomii", která s tím nemá nic společného, ale je plná bajek o společenské smlouvě a blaženém životě ušlechtilých divochů a o tom, jak člověka vrátit tam - kde nikdy nebyl. A všechny tyhle bludy našly svoje vykonavatele v sociálních inženýrech, jimiž se to napotom ve Francii jen hemžilo (a stále, pochopitelně, hemží; proto tak milují "svoji" Evropskou unii).

Posléze přichází třeba Saint-Simon, jenž hodlá společnost uspořádat na racionálně inženýrském základu oproti iracionalitě tradic (a sám pak končí jako guru "inženýrské sekty", jejíž členové pobíhají na jednom statku nedaleko Paříže v podivných hávech a zakládají "novou společnost").

Socialismus se zrodil z těchto bizarních základů na francouzské půdě, získal tam i svou radikálnější podobu; a když se pak do něj zahloubal Marx, nacucaný hegeliánskou představou dějin, byla katastrofa hotova. Pokud něco stojí na takhle nereálných základech, samozřejmě to fungovat nemůže, i kdyby se všichni stavěli na hlavu; diskuse o tom, že "lidi zkazili dobrou myšlenku", které slyšíte v sovislosti s neúspěchy socialismu, jsou samozřejmě liché – žádná dobrá myšlenka tu nikdy nebyla.

A staré hříchy mají dlouhé stíny; francouzské myšlení je stále pod vlivem těchto svých dřívějších etap a těžko tomu bude kdy jinak, dokud se k tomu budou Frantíci hlásit.

Ještě že jim došel dech (čili o vlajkách)

O Francii nelze mluvit bez zmínek o rozpínavosti, zvlášť když ta byla občas hnána potřebnou šířit ty objevné francouzské myšlenky. A zvláště, když tahle tendence přetrvává stále. Francouzi se, z nějakého nepochopitelného důvodu, vždycky cítili povoláni k vládě nad Evropou a nad světem; obojímu museli zatnout tipec Britové. Vojska Ludvíka XIV. operovala svého času za našimi humny, v Bavorsku, odkud je museli vyprášit společnými silami princ Eugen Savojský a vévoda z Marlborough, slavný předek Winstona Churchilla. Je zajímavé, že ačkoli se v hodinách dějepisu učíme o kdejakém obejdovi, o těchto dvou, kteří v podstatě zachránili Evropu, toho víme úhrnem – nic.

A první, o co se pokusila francouzská revoluce, byl násilný export jejích idejí do Evropy; zuby nehty tomu zabránila Británie, nepřipravená a oslabená tím, že tehdy na rozdíl od užvaněných Francouzů skutečně měla demokracii a bylo těžké na válku sehnat prachy a lidi. Pokud si někdo skutečně zaslouží náš dík, jsou to Nelson a Wellington.

Když se slavilo 200 let od bitvy u Trafalgaru, byl jsem zrovna v Londýně a měl živou diskusi tak nějak z první ruky. Měla tehdy proběhnout velkolepá rekonstrukce bitvy s historickými plavidly; Francouzi oficiálně protestovali proti tomu, aby rekonstrukce proběhla pod tehdejšími národními vlajkami a požadovali, aby se "hrálo" na červenou proti modré. Asi se z toho nevzpamatovali. Přitom jde právě o vlajky, které reprezentují určité myšlenky, dějiny, zkušenost – na kterou neradno zapomínat.

Současná Francie taky ráda strká frňák do všeho, čemu se jen přiblíží – ostatně podívejte se na Sarkozyho a jeho obsedantní potřebu školit, poučovat, řídit a ovlivňovat všechno a všude.

Naštěstí už na to Francouzi nemají (vyjma evropských byrokratických struktur) nástroje, aby mohli svoje touhy přetvořit ve skutek; a tak prudí. Jako když teď mají kecy vůči našemu ministru zahraničí a vůči naší "úrovni" v úrovni dodržování lidských práv. A když nás chtějí "potrestat" tím, že nás dětinsky nepozvou k řešení problému, který se týká celé Evropy.

Ale je to naopak. Zrovna od Francouzů, kteří kam šlápnou, dvacet let tam tráva neroste, a jejichž pohled na ně samé, na Evropu, na svět i na člověka je už po staletí vedle jak ta jedle, si nic vyprávět nenecháme.

Jsem jenom zvědav, kdy se chopí současné francouzské buzerace nějaký žvanil typu Jacques Rupnik nebo mistr lichých odhadů a nefunkčních předpovědí Pehe a začnou nám vysvětlovat, jak jsou ti Frantíci napřed a jak to myslí dobře.

Aby nepraskli

Mimochodem jen tak na závěr - pochopil někdy někdo, proč se cítí být zrovna Frantíci tak vyvoleni nad ostatní národy? Kdyby byli jen z poloviny takoví frajeři, jak se nafukují k prasknutí, museli by to být andělé. Ano, mají lecjakou pěknou literaturu či další formy umění, ale kdo nemá? Mají některé významné osobnosti lidských dějin - ale zase, kdo nemá?

A s jejich historií a politikou by radši měli sedět v koutě a držet hubu, aby si jich náhodou někdo nevšiml. Jejich současné úlety přitom patří právě do této kategorie.