Matky, co nemyjí své děti (alternativci a údajný návrat k přírodě)

Iracionalita triumfuje. Vím o matce, která nemyje svého kojence, protože "přírodní národy" děti taky nemyjí každý den, jiná zakopává placentu na zahradě a do Prahy míří parta "babiček" kázat o Matce Zemi.

Hnutí "Wicca" jako údajný návrat k údajným pohanským základům.

Těžko říct, čím to je, že současný západní svět zažívá pravé orgie iracionality a pověrčivosti. Čím větší kuriozita, pokud je podložena nějakou (obvykle hodně od reality vzdálenou) povídačkou o "přírodních národech" a domnělém "návratu k přírodě", se dočká nadšeného přijetí a vášnivých obhajob od různých průkopníků alternativního způsobu života. Nicméně má to vícero stránek. Než se dostaneme k matkám, co nemyjí svoje děti, zkusme odhadnout širší souvislosti.

Toužíme po návratu

Na jednu stranu se to totiž dá pochopit – dnešní doba opravdu je v ledasčem vytržená z reality, žijeme ve virtuálních světech, máme zmatek sami v sobě a v hodnotách – halt postmoderna nebo něco ještě po ní.

Člověk byl přírodním výběrem uhněten coby bytost uzpůsobená trochu jednodušším podmínkám – naše "tlupa" čítala pár desítek lidí, kteří se všichni vešli do vaší rozlišovací a emoční kapacity, způsob obživy byl z ruky do huby, což je sice nejisté, ale nemáte žaludeční vředy z toho, jestli budou prémie na Vánoce, a "plánovalo" se tak leda do příštího jara v rámci všeobjímajícího ročního cyklu (kdepak úvahy o tom, z čeho uplatíte dětem školu a co vám zbude na důchod). Lidi by proto dnes rádi našli nějakou kotvu v tom zmatku a něco, co by je vrátilo zpátky – proto ta fascinace "přírodními národy" a revival různých "přírodních" či "pohanských" kultů.

Potíž je, že o skutečném životě přírodních národů či o úskalí a strastech života lovců – sběračů víme prd, strašně si to idealizujeme (nějaké ideály člověk přece jen potřebuje), a největší prd o tom vědí právě ti alternativci, kteří v čajovnách zahaleni do hábitu utkaného z konopí uzobávají slunečnicová semínka a tichým hlasem debatují o Matce Zemi, která kvůli nám pláče.

Připomíná to trochu podobné pokusy rovněž civilizací a sebou samými zmatených lidí z konce osmnáctého století, kteří zase viděli ideál v pastýřské prostotě a imponovala jim "bukolická idyla". Jasně, muselo to působit uklidňujícím dojmem, když si taková parta vyrazila odpoledne do přírody a zvesela bosky hopkovala po louce a proutkem popoháněla nějaké vypůjčené jehně – jenomže kdybyste je zapojili do reálného života skutečných pastevců, zhroutí se za hodinu s pěnou u huby.

Pověry o ušlechtilém divochovi

S těmi "přírodními národy" je to stejně. To, že dneska může někdo, komu už z toho kraválu a stresu hrabe (a dá se to pochopit) se vším prásknout a odstěhovat se na nějaký zapomenutý statek, máchat prádlo v potoce, živit se lesní vůní, utírat se lopuchem a dávat dětem indiánská jména, to je spíš výdobytek naší civilizace než nějaký boj proti ní. Protože i tihle největší alternativci, pokud se zcela nepomátli, tak nějak tuší, že v úplně nejhorších případech, kdyby se něco fakt podělalo, tady za kopcem stojí instituce typu lékařské pohotovosti či sociálka. Život přírodních národů si neskutečně idealizují:

Klasická je pověra o životě v "harmonii s přírodou". V harmonii s přírodou nežije a nežilo nikdy nic, ani ten nejněžnější kvíteček luční, natož lidi. Ta údajná "příroda" je totiž soubor toho všeho kolem vás, co se vás pokouší zabít a sežrat, parazitovat na vás, urvat vám od huby žvanec a znemožnit vám rozmnožování. Říká se tomu přírodní výběr; a kdyby toho nebylo, nic by nežilo, možná tak nějaký prasliz na dně mořském.

Nezapomeňme, že přírodní národy žijí v neustálém strachu; z pochopitelných příčin, protože kam šlápnou, tam jim jde o život. Zatímco teď na vás v českém lese maximálně hodí veverka šišku, ještě před tisícem let by vás na potkání rozporcoval medvěd, tak si vyberte. Aby ti idealizovaní divoši přežili takhle děsivý svět, pokouší se mu porozumět pomocí mýtu; ten jim sice usnadňuje orientaci, ale zcela znemožňuje jakoukoli kontrolu nad okolím, které je plné mocností silnějších než člověk a jež si můžete maximálně zkusit naklonit nějakou obětí či rituálem. Když nám sem jedou "domorodé" babičky přes půl světa (samozřejmě ne pěšky, ale letadlem, což je velmi ohleduplné k životnímu prostředí) vyprávět o návratu ke své "moudrosti" a o tom, jak jsme rozhněvali Matku Zemi, jedou nám navrhnout sebevraždu.

Další blud se týká údajné rovnováhy v přírodě za účasti přírodního člověka. Američtí Indiáni, tedy jejich předkové, po svém příchodu na kontinent v během několika málo tisíc let v podstatě sežrali skoro všechny velké savce, co jich v obou Amerikách bylo; podobně dopadli obří ptáci na Novém Zélandu apod. Není to nic tak zvláštního, ona údajná rovnováha v přírodě je vždycky jen na chvilku, proto druhy vymírají a proto druhy vznikají.

Pokud žijí divoši v divočině, je to prostě proto, že nemají prostředky k tomu, aby se jí zbavili – a ne že by nechtěli, to jenom my si z některých kmenů děláme takový nedobrovolný skanzen jako náplast na svědomí. A to, že dnes zachování biodiverzity a původních ekosystémů chápeme jako hodnotu a prioritu hodnou obětí a nákladů, to je hodně moderní a hodně civilizovaná myšlenka.

S rozumem v koncích – dítě jako hračka nedospělé matky

Že dnes skočíme na špek kdejakému šarlatánovi hlásajícímu idealizovaný "návrat" někam, kde nikdo nikdy ve skutečnosti nebyl, je dáno určitou spirituální vyprahlostí, kterou v sobě doba skutečně nese, a taky tím, že jsme ve svém herojském individualismu zavrhli jakýkoli řád, jemuž bychom se beze zbytku podrobili. Utíkáme od tradičních náboženství, protože na nás něco požadují a to nekompromisně; a pak si necháváme věšet bulíky šité na míru naší ctěné osobnosti. Rozum musí jít stranou, protože v rámci tohohle pohodlného sebeklamu musíme uvěřit, že slaďoučká meducínka je lepší než hořký piluky, ačkoli je k ničemu.

Ta matka, co si hraje na alternativu a vykupuje sama sebe nějakým blouzněním o "přírodních národech", které myjí svoje děti leda když prší, vskutku existuje a nejspíš jich takových bude vícero. Což o to, dítě to skutečně přežije, když se opláchne jednou za tejden, coby ne – jenomže nikdo z příbuzných a známých nemá moc chuť se s ním nějak pomazlit, a to může zanechat následky rozhodně trvalé a nebezpečné.

Tyhle mateřské "alternativní" manýry totiž neslouží dítěti, slouží nedospělé matce k nějaké kompenzaci, k nějakému jejímu vyhranění se – dítě pak je takový nedobrovolný nástroj toho všeho. Patří sem samozřejmě i domácí porody – pokud někdo nepochopí, že s ohledem na dítě je lepší se vyhnout vyššímu riziku a místo toho odříkává dokola jako básničku nějaké poučky lidové a hodně "alternativní" "psychologie", je to týž případ.

Dát dítěti nějaké "indiánské" jméno, které v našem prostředí zní směšně, to bude dítě stigmatizovat a bude příčinou jeho sociální exkluze v kolektivu; není to sice tak strašné, ale spadá to do téže kapitoly. "Alternativní" rodiče ve svém kdovíčím podníceném boji s konformitou berou dítě jako výkladní skříň vlastní "odvahy", spíš však jde o obět jejich vlastních problémů (mimochodem pěkně je to popsáno v knížce Nicka Hornbyho "Just a Boy", zfilmováno s Hughem Grantem :))

A tak dále. S rozumem ani s přírodou, kterou se takové počínání stále zaklíná, to nemá společného nic. Ale pokud se vám to nelíbí, jste buď hnusný materialista a otrok konzumu (to když pověru kritizujete z pozice rozumu) nebo naopak středověký tmář (to když pověru nahlížíte pohledem víry).

Na nemoci dnešní doby léky existují, jsou staré a osvědčené, ale jsou dost hořké, protože musíme dělat i nepříjemné věci: Vyjasnit si vztahy se sebou a lidmi okolo nás a ne se schovávat do pohodlné ulity "alternativy"; vrátit se ke skutečným hodnotovým kořenům naší kultury, a ne k vymyšlenému spotřebnímu zboží idealizovaných "přírodních národů" a "Matky Země" a nějakým popleteným indiánským babičkám, které na zmateném Západě zaplňují sály díky fousatému mudrování.

Ukázka

Nedávno mi kamarádka, která rodila císařem na špitále a má pěkné, zdravé, veselé a umyté dítě, poslala pro pobavení či spíše podivení odkaz na tyhle stránky. Začtěte se do nich, než mi začnete spílat v diskusi. Lepší ukázku toho, oč mi dneska šlo, asi neseženu. Chudák dítě, které se chystá přijít na svět prostřednictvím matky, která o porodu a rození soudí takto:

"V meditaci jsem se zkoušela naladit na to, jak by mohl vypadat přirozený porod... Jako bych se ptala holčičky ze Ščetininovy školy: „Co bys mi řekla k porodu?" Ona odpověděla absolutně rozhodně a jasně: "Já chci porodit venku na zahrádce, tady na travičce." … A když se podaří ženě rodit v přírodě? Dostanou oba (ona i děťátko) nemalou odměnu. Ve chvíli, když se rodí miminko, vše kolem ztichne a pozoruje, jak přichází na Zem Bůh-Člověk...tolik je světla kolem malého tvorečka… Ve chvíli, kdy děťátko uléhá do travičky, je pro něj připravena náruč blaženosti." (To možná jo, pokud ho tam hodláte rovnou pochovat, poznámka rjh.)

"Bylinky-kytičky, co bude maminka na tomto místě jíst, pomůžou zesílit jí i děťátku. Světlo z kytiček přejde do mlíčka a bude blahodárně působit. Zároveň vyčistí trávicí trakt maminky a mimi se nebude tolik trápit s prdíkama."

"Všechny přítomné bytosti se budou snažit rodící mamince pomoci a opravdu budou pomáhat. [Já jsem zažila jednou v lese léčení víl...Vždycky jsem si myslela, že se cítím po procházce z lesa dobře proto, že jsem se zklidnila a automaticky se mi doplnila energie. Ale tehdy jsem pochopila, že mohou pomáhat uzdravit a zregenerovat člověka v přírodě i bytosti lidskému oku neviditelné.., v pohádkách mají jména víly, andělé, skřítci, elementálové. Šlo o to, že když jsem ležela v lese obklopily mě některé z těchto bytostí a dle svých živlových vlastností mi vyrovnávaly auru a kdo ví co ještě .....]"

Ano, kdoví co ještě… Nicméně přesto soudím, že doktoři a sestřičky jsou pro rodičku lepší společnost než víly a skřítkové!

A pak mi vyprávějte, že žijeme v rozumné době.