Islám: lépe už bylo

Říká se, že Islám zažívá svůj "středověk" a je pozadu za Evropou. Dává to jistou naději, že bude líp. Potíž je, že dějiny islámské kultury už mají svůj zlatý věk dávno za sebou a od té doby je jen hůř. A asi i bude.

Fiktivní rozhovor: řecký filosof Porfyrios a arabský učenec Averroes - evropský středověk se nebál otevřeně říci, na jakých základech (mj.) stojí...latinský filosofický komiks ze 14. století :)

Dnes nechci řešit nějaké aktuální politické problémy s islámským světem; půjde mi o malé ohlídnutí za několika zajímavými momenty evropsko (chcetel-li křesťansko) - muslimských vztahů a výhledu do budoucna.

Kultura v pubertě?

Občas zaslechnete, že Islám, který se zrodil o nějakých 600 let později než křesťanství, zažívá teď jakýsi svůj "středověk" - pubertu, kterou my už, jakožto starší bratři, máme za sebou. Podívejme se na násilnosti středověké Evropy (říká se, jakoby snad násilnosti Evropy (a nejen Evropy) novověké nebyly daleko děsivější) a uvědomte si, že Islám má teprv podle svého letopočtu nějaké čtrnácté století; takhle se vyjadřuje naděje, že i Islám "dozraje" do nějaké civilizačně přijatelnější podoby.

Bohužel je to iluze, protože po dlouhé stovky let je trend opačný. Islám už svůj kulturní vrchol zažil a nastoupené cesty, která by možná vyústila nějak podobně jako ta evropská, se dobrovolně zřekl. Ovšem vezměmě to alespoň trošku tak nějak "od začátku" a porovnejme si ty dva "středověky".

Evropa na vzestupu

Když se zhroutila Západořímská říše pod tlakem barbarů (a samozřejmě i z dalších důvodů), nezbylo tu skoro nic. Právní řád, rodící se věda, filosofie, učenost - jako by toho nebylo. Až na pár ostrůvků, uchovaných nějakou dějinnou náhodou (například v Irsku, kde by to nikdo nečekal, se udržela v klášterech znalost klasické řečtiny), zavládla proslulá "temná staletí" nebo "temný věk", z nějž se Evropa začala hrabat až v 9. století.

A je zázrak, že se vyhrabala. Je neuvěřitelné, z jakého titěrného zbytku antické vzdělanosti musel evropský středověk poskládat novou civilizaci. Z Platóna zbyl jenom jeden dialog, z Aristotela skoro nic, za řeč stál jenom spis novoplatonika Porfyria, jenž představoval na dlouhá staletí pro Západ jediný zdroj poznání o Aristotelově myšlení; z antických křesťanských autorů se dochoval naštěstí alespoň Augustin a pak už jen samé drobky.

Není tedy divu, že když se intelektuálně čilá, nicméně po pramenech lačnící Evropa setkala s tehdy pokročilým arabským myšlením, byla to pro ni bomba (narozdíl od dnešních dob v tom pozitivním slova smyslu). Třinácté století začalo hltat antické vědění nejprve z arabských překladů a posléze přímo, když se v Evropě opět zmátořila znalost řečtiny - to je další úctyhodná bizarnost tehdejší doby, že se třeba Aristoteles dostal do latiny přes arabské, tam zase přes syrské překlady, a až ty mají za sebou řecký originál; zázrak, že při téhle "tiché poště" původní sdělení řeckých pramenů zůstalo srozumitelné.

O evropském středověku se toho dnes sice hodně nažvaní, ale málo se o něm ví; ledaskoho překvapí, s jakým klidem se křesťanská Evropa třináctého století hlásila nejen k pohanským antickým myslitelům, ale i k muslimským arabským filosofům (lékařům, astronomům, matematikům atd.) a dávala jim latinská jména a čestné tituly; Avicenna, Averroes řečený Komentátor (rozuměj Aristotela, jemuž se říkalo Filosof) atd. To, jak dokázala vzdát čest sousední, byť v mnohém nepřátelské kultuře, je jako nebe a dudy ve srovnání s dnešním Islámem.

Evropané si tehdy přeložili do latiny Korán, aby se v něm taky mohli rochnit a poznat jej; sice z něj nadšeni nebyli, ale to je druhá věc. Dnes si nesmíte vzít do některých muslimských zemí ani vlastní Bibli ve vlastní řeči ve vlastním batohu; věru osvícené časy... Evropě tehdy množství nových impluzů, poznatků, teorií a koncepcí zatopilo pod kotlem změn a i díky tomu dojela až do dnešních dob; a nejspíš asi bohužel skutečně dojela, protože tu dnešní otupělou mátohu, která se vzdává hladce jednoho vlastního výdobytku po druhém, už nějaká extra budoucnost nečeká.

Jak v Islámu hoří koudel

Islámská kultura zažila opačný vývoj. Její zlatý věk, kdy navazovala na antické dědictví, nebála se experimentovat, dynamicky přistupovala k vlastnímu náboženskému podkladu a měla tak potenciál časem sama rozvinout "moderní" dobu, je už nějakých 800 let fuč. Mohou za to všelijaké příčiny a do značné míry i jeden chlapík jménem Algazel.

Al Ghazálí, zkomolený v Evropě na Algazel, poněkud obrátil trend arabského světa. Sám byl velmi vlivný, velký a plodný učenec, jeden z posledních (za což může sám) tohoto civilizačního okruhu. Jeho spis "Vyvrácení filosofů" je začátkem konce - odmítl veškeré antické dědictví a v podstatě podkopal jakoukoli rodící se vědu obrácením důrazu na rigidní pojetí boží všemoci a svérázně pojaté boží svobody. Když dáte koudel k ohni (učí Algazel), vzplane plamenem ne proto, že by tu byla nějaká zákonitost, ale proto, že to tak v ten moment zařídí Alláh. Že koudel vzplane prakticky vždycky, je dáno boží moudrostí a tím, že nám nechce dělat bordel v hlavě. Ale kdybychom učili o kauzalitě, příčině a následku, nedejbože o nějakých přirozených zákonitostech, podkopávali bychom Alláhovu všemohoucnost a svobodu dělat cokoli.

Zamrzlé myšlenky

Tohle stanovisko se sice v Evropě taky občas objevilo, ale jen okrajově či aby ztlumilo nějaký přílišný optimismus stran možností racionálního výkladu všeho. Jinak to ovšem vždycky zapadlo, protože tenhle přístup je políbení smrti pro jakýkoli rozvoj vědy (těžko dělat nějakou vědu, když vlastně nic neplatí, až na Alláhovu libovůli). Znemožňuje taky nějakou dynamickou interpretaci pramenů náboženské víry a jejich poměru k ostatnímu poznání; zatímco dnes můžu být pravověrný křesťan a zároveň nadšeně žasnout nad objevy třeba evoluční biologie (jsem a žasnu :)), o islámském myšlení se mluví v souvislosti s Al Ghazálího dědictvím jako o "zamrzlém".

A jaký je trend? Žádný optimismus nemá moc místo. V souvislosti s jakýmsi revivalem kulturně náboženského sebeurčení různých civilizačních okruhů (bohužel pramálo se to týká toho našeho), o němž mluví Huntington ve svém Střetu civilizací, se Islám zakopává ve svých pozicích a o jeho kulturní "hodnotě" jej přesvědčujeme my sami těmi věčnými ústupky, slabostí a neschopností se rázně postavit za dědictví vlastní - ačkoli to nás dovedlo neskonale dál.

A protože se radikalizujícímu Islámu tak daří, těžko si myslet, že se něco změní. Primitivismus je velmi výhodný pro politiky všech zemí, ale těch islámských tuplem - těch pár jednoduchých hesel o "nových křižácích" a podobně dokáže masy pěkně rozparádit; přikrmování nenávisti, které navíc sám sebou skoro vykastrovaný Západ dokáže stále méně a méně odolávat, znamená pro politky typu Ahmedínežáda atp. spíše bonus navíc. Nějakou kulturní revoluci si pak těžko představit.

Středověk nezačal

Žádný islámský "středověk", který by vedl k nějakému "novověku", se nekoná; i ten náš, evropský středověk, ve srovnání s tím údajným dnešním islámským, představoval úplné orgie pokroku.

Kdepak; mluvíme-li o Islámu, líp už bylo a od těch dob je jenom hůř. A pokud se nevzpamatujeme, bude tahle věta platit i o nás.