Středověk a mýtus o ploché Zemi

Mezi oblíbené pověsti o středověku patří ta, že věřil na placatou Zemi. Středověk přitom nikdy nepochyboval, že je země kulatá, dokonce znal i její celkem přesné rozměry. Dnes tedy zajímavost k vědění a nevědění našich předků.

Narazíte na to každou chvíli: "Ve středověku učili, že je Země plochá, a pokud se to někomu nelíbilo, potrestali jej, protože to odporovalo církevnímu dogmatu nebo Písmu." Tato prostá a často opakovaná teze je přitom z historického hlediska nesmysl. Kde se tento omyl vzal, proč, a jak to tedy se středověkými znalostmi bylo?
 

Příběh jednoho omylu

O tom pojednává třeba sťat z pera amerického biologa a paleontologa, bohužel dnes již zesnulého Stephena J. Goulda; u nás vyšla ve sborníku jeho textů "Dinosauři v kupce sena". Gould prošel co se dalo a zjistil, že poprvé se "mýtus o ploché Zemi" objevuje až v polovině 19. století. Pověst se stala velmi populární a aniž by se tím někdo hlouběji zaobíral, opisoval ji jeden autor o druhého - což se děje dodnes. Její oblibu mezi moderními racionalisty si lze snadno vysvětlit: Je to taková krystalická podoba všech předsudků a zjednodušených obrázků, které si člověk, hrdý vyznavač moderního vědeckého názoru na svět, o středověku dělal: Jsou tam tmářští středověcí náboženští dogmatici, vedle nich zase mučedníci racionalismu a osvěty, kteří se chtějí z pout náboženského jha vymanit, protože rozum jim tak velí, ale za pravdu jsou stíháni. Kolují k tomu i historky, které se nikdy nestaly - například ta známá o tom, jak Kolumbus v Salamance přesvědčuje církevní hodnostáře, že jeho loď při plavbě na západ nespadne s okraje zemského do pekla. Dobro, zlo a napětí, jednoduchý vzoreček, dobře se to pamatuje. 

S. J. Gould vychází ve svém eseji "Pozdní zrod ploché Země" z toho, co učily středověké autority, ale jenom do té míry, aby ukázal, že mýtus o ploché Zemi je skutečně jenom mýtus - těžištěm Gouldova zájmu je spíše filosofická úvaha, kam to vede, když se sami moderní vědci zakutají v předsudcích a tak moc potřebují vyzdvihnout rozpor "náboženství vs. věda", že začnou nakonec šířit nevědecké báchorky.

Pokud však chce čtenář získat komplexní obraz o středověkých astronomických představách, vědění, omylech a limitech, je tu skvělá česká monografie Daniela Špeldy "Astronomie ve středověku", která navazuje na autorovu předchozí historii astronomie antické a zaobírá se astronomickým věděním a nevěděním sklonku antiky (včetně křesťanských autorů), arabského středověku a nakonec středověku evropského (či chcete-li latinského nebo křesťanského). Představám a způsobu argumentace o tvaru a velikosti Země věnuje mnoho místa.

Koule co svět světem stojí

Myslet si, že je Země placatá, je svým způsobem docela přirozené (taky jsem si jako malý myslel, že svět končí za lesem, který jsem v dálce pozoroval z balkónu), dokud se nad tím člověk nezamyslí lépe. Je proto vcelku přirozené, že i v dějinách křesťanského myšlení (jako kteréhokoli jiného) se ojediněle vyskytly postavy, které Zemi přičítaly i jiný než kulatý tvar (například tvar archy); ale byly to postavy spíše z počátků (ještě antických) křesťanské éry, a spíše z Východu a na další myšlení v podstatě neměly vliv. Křesťanský Západ se i ve svých "nejtemnějších" staletích neustále opíral o zbytky antického dědictví, později o nově objeveného Ptolemaia a o arabskou astronomii, kde se jasně počítalo s kulatou Zemí. Svědčí o tom jednohlasně prakticky všechna středověká pojednání - čímž bychom mohli přestat, ale to bychom přišli o mnoho pěkného.

Koule k výcviku filosofů

Argumentů, proč je Země kulatá, znal středověk bylo mnoho a tímto tématem začínala každá tehdejší práce o přírodní filosofii.

Uvádělo se, že při zatmění měsíce vrhá Země kulatý stín, že lidé na východě sledují tytéž nebeské úkazy dřív než ti na západě, že námořníci vidí pobřeží postupně, když se blíží k pevnině, že i při severojižním směru se jim objevují postupně různé hvězdy (u východozápadního směru to byla samozřejmost, Zemi sice měli za kulatou, ale až na výjimky (viz níže) ji měli za nehybnou, pohyb hvězdné oblohy od východu k západu obstarávalo otáčení sféry stálic) atd. Měli řadu argumentů z pozorování.

Pak byly argumenty „vnitřní“ povahy, vycházející třeba ze čtyř živlů - ty jsou (podle své váhy, tedy nejtěžší země, voda, vzduch a nakonec oheň) přirozeně přitahovány do středu Země, a nejpřirozenější výsledek takového usazování musí být koule. Důvodů, proč je země kulatá, měl a znal středověk mnoho. Některé byly samozřejmě i liché nebo vycházely z mylných představ, jiné byly velmi rozumné.

Kdepak pupek Všehomíra...

Docela dobře byla známa i velikost Země, tradovala se už od antiky a přes Araby a zhruba i odpovídala skutečnému stavu 40 tisíc kilometrů po obvodu. Uvádí ji i takový Jan Eriugena nebo Hrabanus Maurus, což máme nějaké temné deváté století. Naproti tomu vzdálenost hranic vesmíru, tedy sféry stálic, se uváděla podle Ptolemaia cca 105 milionů kilometrů, což je z našeho pohledu samozřejmě velmi málo, ale jedna věc jim byla z toho už tenkrát jasná - že je Země nicotný bobek uprostřed toho všeho. Dokonce doslovně psali o tom, že pokud uvažujeme o Zemi, můžeme ji ve srovnání vnímat jako bod. 
 
Tím se dostáváme k dalšímu oblíbenému mýtu, a sice že za středověkým geocentrismem stojí křesťanský antropocentrismus, který si odmítá připustit, že by místo pro stvořeného Člověka, obraz Boží, bylo jinde než v prostředku. Jenže v jejich uvažování byl ten prostředek to nejbídnější místo celého Vesmíru, protože je nejdál od okraje Vesmíru, za nímž se nachází křesťanské Nebe a Stvořitel. Dokonalost spočívala podle nich (v tom navazovali na Aristotela) v klidu, z éteru dokonale vysoustružené sféry planet chápali jako dokonalé, zatímco "sublunární oblast" tedy Země, byla plná změn a neklidu, tedy nedokonalá. Země tedy byla chápána spíše jako jakási maličká usazenina na spodku Vesmíru.
 
"Heliocentrismus" trošku jinak

Za nejdůležitější v celém Vesmíru považovali Slunce a dokonce o něm mluvili jako o tom, kdo je "ve středu" všehomíra. Když si napíšeme jejich řadu, tedy Země - Měsíc - Merkur - Venuše - Slunce - Mars - Jupiter - Saturn - Stálice, zjistíme, že Slunce je vprostřed této řady. Také věděli, že jediné Slunce je zdrojem světla, vše ostatní že jen odráží jeho paprsky (planety chápali jako zhuštěniny éteru na jinak průhledných éterických sférách).

Ale i v "našem" středověku učenci věděli i o tom, že v antice existovaly také skutečné heliocentrické koncepce, které Slunce stavěly skutečně do středu Vesmíru, ale neměli důvod jim přikládat důležitost, v původní podobě to byly modely matematicky nefunkční a také znali celou řadu kritik heliocentrismu a dobrých důvodů pro geocentrismus už od antiky: Ptolemaiovské modely byly sice složité, ale dobře odpovídaly tomu, co se dělo na obloze, takže nebylo moc důvodů se od nich odvracet. Znali i arabskou kritiku Ptolemaia, arabská zdokonalení Ptolemaia i některé konkurenční modely, ale všechno tak nějak počítalo s geocentrismem (výtky vůči Ptolemaiovi stavěly hlavně na tom, že několikrát při svém popisu obešel nebo přímo porušil aristotelské požadavky na uspořádání kosmu (k tomu níže)).

Hlavně když to sedí

Obecně jemálo zajímalo reálné uspořádání Vesmíru a takřka mu nepřikládali ani nějaký věroučný obsah nebo dopad. Za nejdůležitější měřítko úspěšnosti pro astronomii považovali to, nakolik je schopna predikovat pohyby těles a další události dopředu, v tomhle duchu chápali i Ptolemaia, který prostě fungoval, ačkoli věděli, že v reále by takový Vesmír stěží mohl existovat. "Realitu" se pokoušela popsat jen menší část učenců, a většinou dost obecně. Co kolem čeho a jak přesně reálně obíhá jim bylo vcelku buřt.

A přece se netočí

V nejčastějším středověkém modelu Vesmíru stála Země nehybně, naopak velmi rychle se pohybovala sféra stálic, která stihla jednu otočku za den. Samozřejmě tu a tam někoho napadlo, že by to mohlo být i naopak, tj. že sféra stálic stojí (čemuž by odpovídala i představa klidu a nehybnosti jako ideálního stavu), a Země rotuje. Dokonce se jim podařilo vyvrátit všechny antické, arabské i jejich vlastní námitky proti rotaci Země, jenže sami to chápali spíš jako intelektuální cvičení, kterým dokazovali, že pokud si dokážeme v astronomii představit souběžně několik modelů a žádný není podpořen nezvratným argumentem a úplnou jistotou, nelze hledat jistotu v rozumu. Spíše ze zvyku se proto drželi aristotelské představy o Primum mobile, neviditelné a nehmotné sféře za sférou stálic, která roztáčela všechno pod sebou.

Antická koule na noze

Je zajímavé, že zatímco antika se dodnes v různých vědeckých kruzích chápe jako období světla proti temnotě středověku,pokud byla pro středověké učence něco brzda, tak přílišné lpění na Aristotelovi a obecně antickém dědictví.

Týká se to jak arabského, tak křesťanského středověku, který jako normu definovanou antikou držel: Že vše ve Vesmíru se musí pohybovat rovnoměrně po kružnici (odsud ty bizarně důmyslné soustavy kružnic, epicyklů, excentrů, equantů atd., které se musely poskládat dohromady, aby bylo možno sestrojit takový modelpohybu planety, který by odpovídal tomu, co vidíme na nebi). Že každá nebeská věc může vykonávat jen jeden pohyb, že nemůže být prázdno atd.

Viděli sami dobře, že už Ptolemaios musel aristotelská pravidla interpretovat dost svobodně, aby se něčeho dobral. Tam, kde se pustili svojí cestou, dosahovali obdivuhodných výsledků, jako když se jim podařilo vyřešit v antice nevyřešené a nevyřešitelné, jako byla třeba setrvačnost (byla formulovánateorie impetu, podle níž těleso přijme po úderu nebo jiném impulsu pohyb a ztratí jej až v případě, že je mu něco kladeno jako překážka, např. vzduch; ti ze středověkých učenců, kteří se vydali touhle cestou, osvobodili Vesmír od "inteligencí", které jím v rámci sfér musely do té doby stále hýbat).

Tím se nechce říci, že by byl středověk nějaká zářící pochodeň vědeckého poznání - na "vědu" v našem pojetí bylo sice tehdy zaděláno (ačkoli se tomu dnešní vědátoři často brání), ale ta doba měla jiné zájmy, jiné starosti, jinak uchopovala realitu kolem sebe a četla ji v jiném kontextu.

"Středověk" byl hodně dlouhá doba, úroveň znalostí svého času startovala skoro z nuly a ten pravý intelektuální kvas mj. i v případě astronomie vypukl až s mohutnou překladatelskou činností ve známém období "renesance 12. století", kdy se Evropa setkala s ohromným dědictvím arabského světa, zrovna u kulaté Země měl středověk docela jasno prakticky stále. Opět se nechce říci, že lid na polích si vyprávěl o kulaté Zemi nebo že nebyly žádné výjimky, chce se říci, že pokud měl ve středověku někdo vzdělání, považoval kulatou Zemi za samozřejmost.

A pokud v tom měl tehdy někdo úplně nejjasněji, byla to v první řadě církev, protože o kulaté Zemi se dočteme ve spisech nejváženějších autorit od třeba Klementa Alexandrijského přes Bédu Ctihodného až po Tomáše Aquinského a astronomické debaty o tvaru země sloužily studentům jako intelektuální cvičení. Takže církev samozřejmě kvůli kulaté Zemi nikoho nepronásledovala ani neupalovala, jak se občas dočteme.

Okršlek zemský na čtyřech sloupích

Svým způsobem je to i zajímavé, protože Bible si Zemi jako kouli skutečně nepředstavuje. Občas někdo učiní pokus dovodit "kulaté" představy biblických autorů z některých útržků, jako když je v kralickém překladu zmíněn "okršlek zemský", tedy cosi okrouhlého. Jenže on se tím myslí spíš okres, cosi ohraničeného. Podobně se všelijaké okrouhlosti hledají i v jiných překladech Bible do moderních jazyků, ale hebrejský originál starozákonních spisů pro to žádný základ nedává. Židé té doby, dávno ještě před řeckými úvahami o kulatých sférách, se vcelku názorem na svět nevymykali svému okolí, takže jejich představou byla nejspíš vskutku zemská placka, která se vynořila z hlubokých pravod, s tím, že ji Hospodin upevnil na mocných sloupích, uprostřed měla vysokou horu a nad sebou klenbu, nad níž byly opět ty pravody.

Klíč bude v tom, že v Bibli staré blízkovýchodní kosmologické představy jejích autorů sice občas problesknou, ale nehrají tam roli, maximálně mohou sloužit jakojeviště pro drama, které by se dalo s úspěchem zahrát i jinde. Nemají význam pro to, co chtěli dávní pisatelé biblických knih sdělit. A ani středověcí vykladači Bible neviseli tolik na liteře, jak si často představujeme, dobře chápali, že existují různé žánry a že různé texty mají různé významové roviny rozličné důležitosti (podobně se to má se stvořením v sedmi dnech - taky si málokdo skutečně myslel, že by šlo o běžný pozemský týden, v tomhle byli ve středověku dál než dnešní kreacionisté). A tak sice středověcí myslitelé něco málo, co se tak samo nabízelo, z Bible do svého řecko-arabského Vesmíru o nějakých 8 až 11 sférách zakomponovali (třeba "vody nad nebeskou klenbou", o nichž mluví Starý zákon, prostě umístili za nějakou z těch sfér, někdy dokonce ve formě ledu), ale většinou Biblí astronomy nemlátili.

Dnes tvrzení, že středověk učil placatou zemi, patří jakoexponát do vitrínky omylů, třeba hned vedle nauky o tom, že ježek si napichuje na ostny jablíčka a odnáší si je na zádech do doupátka na zimu.