Záhadné příběhy české literatury - co byla "krycí falza"?

Mnozí jsme slyšeli, že takzvané Rukopisy královédvorský a zelenohorský nejsou jediné "středověké" památky, které údajně někdo padělal. Udělejme si takovou přehlídku podivuhodných osudů těch méně známých kousků.

Václav Hanka v tom tentokrát asi vážně nejede...

Vzhledem k tomu, že první článek s tematikou (údajných?) padělaných středověkých památek - napoprvé o roli T. G. Masaryka při "odhalování" Rukopisů královédvorského a zelenohorského - nebyl takové čtenářské fiasko, jak jsem vzhledem k odtažitosti tématu čekal, rozhodl jsem se rozjet takový seriál.

Hlavním tématem bude výzkum prováděný týmem spisovatele Miroslava Ivanova před čtyřiceti (a o fous více) lety, ale než se k němu dostaneme, bude potřeba představit i další přidružené problémy.

Dnes tedy o těch dalších padělcích (nebo "padělcích"?), o jejich osudech a různých zajímavostech kolem nich. Říká se jim "krycí falza", protože mají podepřít autenticitu Rukupisů královédvorského a zelenohorského (RKZ). Uvidíme.

Píseň vyšehradská a nevysvětlitelný příběh jednoho profesora

Roku 1816 napadlo literáta, básníka a novináře Josefa Lindu rozmontovat desky staré knížky, kterou používal jako podnožku. A hle: Z desek vyšťoural nevelký pergamenový list a na něm špatně čitelným písmem, které lze paleograficky dost těžko zařadit, pozdním spřežkovým pravopisem napsanou báseň o tom, jak pod silným a mocným Vyšehradem zpívá píseň o své milé mládenec, který je naopak poněkud naměkko.

Běžel s nálezem za svým přítelem Václavem Hankou, jazykovědcem, který se dodnes řadí mezi hlavní podezřelé z falšování staročeské literatury. Ten báseň vydal a zařadil mezi středověké památky.

Zde se zastavme. Není to sakra náhoda, že zrovna tenhle později usvědčený padělek nalezl zrovinka Hankův kámoš a ještě v deskách, kterými si podkládal stolek? Kámoš toho Hanky, který o rok později nalezl Rukopis královédvorský? Ha!

Dneska se nám to může zdát divné, ale ona to ve skutečnosti zas až taková legrační pseudonáhoda není.    

Tehdy teprve nastoupila doba, která si uměla památek vážit a hladově se po nich pídila. Rozlepování desek byl velmi oblíbený sport, protože knihaři starých dob na nějakou kulturní ztrátu nekoukali a hojně využívali pergamenové rukopisy pro výrobu desek. Bylo touhle cestou světu navráceno velké množství důležitých textů u nás (třeba některé nejstarší zlomky Alexandreidy) i v cizině (Gaston Paris takhle vylovil zbytky eposu o mladém Karlu Velikém). Že se v deskách šťoural Linda, Hankův kamarád, není žádná náhoda, naopak je to docela přirozené, tenhle koníček asi odkoukal od svého kumpána. Václav Hanka různým vymetáním půd a sklepů, rozlepováním desek a jinými aktivitami pro naši literaturu nevynašel jenom údajná falza, ale zachránil veliké množství velmi cenných rukopisů (zmíněné zbytky Alexandreidy, Mastičkáře a další kusy).

Píseň vyšehradská není moc důležitá (ačkoli třeba Máchovi se kupodivu moc líbila), je vyvedená dost divně a není vůbec jasné, proč by ji kdo padělal. Je na ní zarážející jiná věc. Dochovala se totiž v několika verzích (část textu se objevila německy v listině z počátku 18. století) a příběh té jedné je prostě záhada, kterou nedovedou vysvětlit ani "odpůrci", ani "obránci" autentičnosti tohoto kousku.

Profesor Jan Peisker rozhodně nepatřil k ctitelům Rukopisů a s nimi spojených "sporných památek". Naopak - potíral je kudy chodil. Okolo roku 1890 si tenhle chlapík koupil na bleším truhu (!) ve Štýrském Hradci (!!) knížku, u níž, jak byl zvyklý, jednoho dne rozlepil desky a našel - další verzi rukopisu Písně vyšehradské! (Resp. jeho zrcadlový otisk.)

S tím si nevědí rady "odpůrci", protože vzhledem ke způsobu nálezu je vyloučeno, že by byla tato verze Písně panu Peiskerovi podstrčena; "obránci" s tím takový problém nemají, ale na celou památku to stejně vrhá divné světlo, protože tahle verze je trochu jiná než ta Lindova (na obrázku), ale zároveň zjevně vznikla podle stejného "mustru"  i vzhledově, takže nějaký vztah tu bude. A aby toho nebylo málo, je tu navíc možnost, že původní Lindův nález někdo vyměnil - to, co dnes máme, se totiž neshoduje v některých detailech s tím, co popisovala odborná komise roku 1857.

Záhada trvá. A protože Píseň vyšehradská nijak "nekryje" své slavné velké souputníky RKZ - jazykem, písmem, formou, obsahem, způsobem zpracování, v podstatě ničím, a protože existuje vícero exemplářů, bude to nakonec asi pravé. Kdyby vás zajímalo víc, můžete si počíst v rozborech jazykovědce Julia Enderse zde (pěknou vzpomínku na tohoto badatele z pera kolegy blogera Prokopa můžete číst tady). Rozepisuju se o této Písni spíš pro to, aby bylo vidět, jak často hrálo roli rozlepování starých knižních vazeb.

Milostná píseň krále Václava a záhada neviditelného písma

Roku 1819, tedy dva roky po nálezu "velkých" Rukopisů, se ve totiž vazbě jiné knihy vrtal zase někdo jiný. Diváci posledního cimrmanovského kousku České nebe, kde se o Rukopisech také mluví, jistě zajásají - šťastným nálezcem je J. Cimrman. Ale nikoli Jára - tenhle se píše Johann Wenzel Zimmermann a je skriptorem univerzitní knihovny. Vytáhl z desek pruhy pergamenu, které svědčí, že bývaly součástí velkého archu - suší je na parapetu a většinu mu jich sebere vítr.

Na tom kuse, který zůstane, nachází na jedné straně minnesäng ve staročešině, který je jinak pro středověk bezpečně doložen ve staroněmecké verzi a říká se mu tradičně Milostná píseň krále Václava. Budiž. Ale na druhé straně - balada o zabitém jinochovi a jelenu, která je - s malými odchylkami - známa jenom z Rukopisu královédvorského!

Pokud je to falešné, pak už to "krycí falzum" jednoznačně je. Nebo snad... Není divné, že by někdo vytvářel krytí pro Rukopis královédvorský, objevený necelé dva roky před tím, který - žádné krytí nepotřeboval? Roku 1819 z něj byli všichni na větvi, o nějakém falzu nebyla ani řeč. Obvyklé tvrzení, že pochyboval Josef Dobrovský, ze zakládá na tom, že od sebe autoři učebnic vzájemně opisují, nikoli na pravdě - Dobrovský prohlašoval za falzum Rukopis zelenohorský a o RK naopak soudil, že jde o krásnou památku ze začátku 14. století; a nemáme žádný doklad, že by své mínění do své smrti r. 1829 nějak měnil. Tak proč krytí?

Pochybnosti přišly až koncem 50. let 19. století, kdy proběhl první větší zápas o Rukopis královédvorský a tudíž přišla na přetřes i tahle zřetelně propojená památka. Roku 1857 zasedala komise složená z tehdejších špiček (Šafařík, Tomek, Erben - ano, ten od "Kytice" :) - Nebeský a další) a došlo i na chemické zkoumání. Výsledek vidíte vpravo - ta rozsáhlá modrá pole v rukopisu.

Tehdy komise došla k závěru, že je rukopis MPKV tzv. palimpsest. Toto slovo si dobře zapamatujme, bude hrát klíčovou roli při povídání o závěrech Ivanovova týmu (1967 - 71).

Palimpsestem nazýváme rukopis, kde byl původní text nějak odstraněn (vyškrabán, vymyt) a přepsán textem jiným. Samo o sobě to není žádný průšvih, ve středověku se to tak dělávalo, pergamen byl drahý; průšvih ale je, když se ukáže, že spodní písmo je paleograficky výrazně mladší než písmo na vrchu. To je pak, pochopitelně, zřejmý padělek.

Komise roku 1857 konstatuje pozorvování spodního písma pouhým okem. To je divné, protože to nekonstatuje nikdo před tím a není to zřejmé ani dnes. Po nešetrných chemických zkouškách (jejichž výsledkem je ono modré zbarvení, které vidíte na obrázku, ačkoli to má výklad i jiný, viz níže) už komise jasně četla spodní písmo, které paleograf Emler kladl do 15. století (a protože rukopis je napsán písmem století 13., jde jasně o padělek). I to je divné, protože tento spodní text není vidět dnes, není vidět ani na výzkumných fotografiích z r. 1914, 1930, 1969 a 1993 (to je ten snímek vpravo). Ono celé chování zmíněné komise je poněkud záhadné, někdy chybí podpisy členů, sdělení jsou dost zmatená - mluvívá se v té souvislosti o silném politickém tlaku. Ostatně veškeré materiály najdete zde.

Ivanov se svým týmem v letech 1967 - 1971 (a 72) MPKV rovněž zkoumal. I oni konstatovali palimpsest, ale důkaz založili na něčem jiném: Podle nich je spodní písmo skutečně starší (12. století), takže to by bylo v pořádku, vrchní text vypadá jako ze 13. století. Padělatele však prý prozradila přílišná horlivost: Vyškrabal v prostředním sloupci původní text a nahradil ho novým, ale zlomky textu po stranách, které patří okolním sloupcům a jsou z nich už jen jednotlivá písmena, neodstřihl, ale taky přepsal, aby to vypadalo jako zbytek velkého kodexu. Jenomže ponechal pod nimi původní znaky. Čímž se odhalil, protože to dokazuje, že dokument nebyl přepsán kompletně, ale jenom kde se to hodilo.

Potíž je, že ani Ivanov v podstatě nepřináší žádnou dokumentaci - v uveřejněných materiálech se odvolává na neuveřejněné fotky a uveřejněná dokumentace je v tak bídné kvalitě, že nelze vyčíst nic a tvrzení týmu nějak ověřit. Až se budeme Ivanovovi věnovat plnou parou, uvidíme, že tenhle jeho postup není výjimka, ale železné pravidlo. Ivanov také provedl barevné zkoušky: Zajímavé je, že jednou tvrdí, že to bylo na místě nezasaženém modrou barvou - a přitim tam ta modrá plocha je, jinde zase lokalizuje slovo, na němž dělal zkoušky na změnu barvy, opět v podstatě doprostřed modrého pole. Což je výkon sice podivu, nikoli však následování hodný a nutně vzbuzuje otázku, jestli tam ta modrá plocha před tím opravdu byla. Na starších fotografiích žádná není, ačkoli je možné, že byly pořízeny přes patřičný filtr.

Dvojí spodní písmo, jedno z 15. a jedno z 12. století - a žádné není vidět, ani není zdokumentováno! Pokud teda za dostatečný doklad nepovažujete pár zmenšených nejasných fotek s absolutně nečitelným textem a jednu "rekonstrukci" psanou na stroji...

Nejstarší český překlad evangelia aneb deskami to začalo, deskami to končí

Roku 1828 strhnul Hanka (všimněte si, že jeho jméno jako nálezce zde figuruje poprvé!) jak jinak než z desek knihy značně velké kusy pergamenu, podle vzhledu písma zjevně z 11. století. Šlo o části latinského textu Janova evangelia, což by nikoho neoslnilo, jenomže - mezi řádky latinského textu byl český překlad, psaný evidentně týmž písmem! Meziřádkové překlady vznikaly, ale tohle by bylo unikum - v podstatě zdaleka, ale zdaleka nejstarší ucelený překlad minimálně jedné biblické knihy do češtiny. Desky se pak na dlouhou dobu ztratily (ale už je máme, nebojte).

Dobrovský vydání Hankovi zatrhl a dokument odsoudil jako padělek. Palacký a Šafařík r. 1840 námitky vyvrátili, text vydali s pečlivostí, jakou jim lze i dnes závidět a provedli podrobný rozbor. Odtud je ostatně faksimile čili obkreslení jednoho kousku rukopisu vpravo, fotografií originálu bohužel nemohu sloužit. Pak už následují jenom zmatky.

Roku 1881 nejspíš už odpůrce "velkých" Rukopisů Gebauer evangelium považuje za pravé a hájí je; roku 1893 zarputilý obránce Rukopisů Prusík evangelium potírá jako falzum proti Gebauerovi; chemik Šafařík (ml.) na základě svého zkoumání hájí RK, ale české evangelium odsoudí, protože je psáno barvou a ne inkoustem jako text latinský (jakoby to vadilo; barva je rumělka a minium, běžná středověká barviva, barvou se občas psalo). Pak už nikdo neví, co si má myslet.

V meziválečné době rukopisné spory ožily s ohromnou prudkostí, ale meziřádkovým českým evangeliem se nikdo moc podrobně nezabýval: Neproběhly ani zkoušky pomocí vědecké fotografie, které tehdy platily za hlavní argument zastánců starobylosti "velkých" Rukopisů, a nezabýval se jimi ani nejvášnivější a nejschopnější odpůrce autenticity jazykovědec Flajšhans, který na konci první války už potřetí změnil tábor a zbytek života věnoval potírání RKZ. Až se dvěma obráncům Rukopisů na sklonku třicátých let podařilo najít - ty desky, ze kterých Hanka pergamen strhnul.

Ti dva se jmenovali Matoušek a Třeska a ač velmi aktivně bránili RKZ, postavili se na základě svého nálezu jasně proti pravosti staročeského evangelia. Jejich interpetace nálezů otisků písma na deskách (které tam po strhnutí pergamenu tu tam zůstaly) totiž svědčí o tom, že otisky českého písma na ně pořídil někdo až dodatečně: Nekryjí se totiž přesně s jejich polohou na originálním pergamenu. Nálezy Matouška a Třesky se pokusil jinak interpretovat a vlastním přímým výzkumem přebít badatel Skokánek, to už ovšem bylo v době válečné a poté v době komunismu, proto jeho práce vyšla jako jakýsi samizdat a já ji neznám, takže nic přesnějšího neřeknu. Z hlediska jazykovědy památku podrobně rozebíral a hájil již zmíněný jazykovědec Julius Enders, který řadu jejích problematických momentů vykládal mj. i pod zorným úhlem jihoslovanských jazyků, což by se u církevní památky v zemi obeznámené se staroslověnským a církevněslovanským vlivem dalo dobře pochopit.

Každopádně tenhle kousek by zasloužil neméně pozornosti, než "velké" Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Na rozdíl od nich se mu jí zoufale nedostávalo.

V příštím díle uvidíte...

"Krycích falz" už necháme, ačkoli existují i další, již méně významné památky, které se označují za krycí falza; jenomže nic nekryjí a jejich účel jakožto údajných padělků není zřejmý, protože pro literaturu nemají v podstatě význam. Tak třeba tzv. Libušino proroctví, staročeský překlad dobře doložené latinské skladby, který rovněž na čas z Muzea zmizel a byl poté někým nahrazen jiným exemplářem; nebo část českých glos v latinském jinak nezpochybňovaném slovníku či jakémsi předchůdci encyklopedie Mater verborum ("Máti slov"). I tyhle glosy svého času potopilo to, že jsou psány barvou a ne inkoustem.

Co znamená barva a inkoust pro určování stáří písemných památek, to si řekneme v příštím díle "seriálu". Tam se dočtete, kdy se v Rukopise královédvorském objevila pověstná berlínská modř a jaký dojem budily Rukopisy pod rentgenem a ultrafialovými paprsky do doby, než je začal zkoumat Ivanovův tým. Příště tedy poslední "předivanovovská" zastávka věnovaná chemickému a fotografickém zkoumání, které naše záhadné památky prodělaly do roku 1967.

(PS: Dnes je tomu přesně rok, co jsem začal sypat svoje moudra sem na blog. Díky všem, kteří o uveřejněné články projevili zájem - ať už čtením, kliknutím na karmu, souhlasnou i nesouhlasnou reakcí v diskusi nebo přímo e-mailem. Byla to pro mne přínosná zkušenost a pokud moje povídání občas zaujalo či dokonce pobavilo, splnilo svůj účel. A tak hurá do druhého ročníku :))