Miroslav Ivanov, Rukopisy a "nežádoucí diskuse"

Dnes pro milovníky historie a literatury. O tom, jak to bylo ve skutečnosti s Miroslavem Ivanovem a jeho výzkumem Rukopisů, o tom, co by rád ututlal prof. Hlaváček a co prozradil archiv Ministerstva vnitra.

Např. zde Ivanovův tým nachází "nepochybný důkaz" existence padělatelem odstraněného původního písma - jde o ten tmavý flíček v druhém řádku odspoda. Fotodokumentace žádná, rozbor hmoty žádný. Takhle věrohodně tým pracoval.

V rámci takového malého seriálu o historii jednoho z nejpodivuhodnějších případů světové literatury - příběhu Rukopisů královédvorského a zelenohorského, RKZ - jsem už párkrát slíbil, že se podíváme i na jeho (údajně) poslední kapitolu: Výzkum RKZ na půdě Kriminalistického ústavu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Výzkum je spjat se jménem spisovatele literatury faktu Miroslava Ivanova, který byl takovým motorem celé té akce a k tématu publikoval několik velmi úspěšných knížek. Otázka je, nakolik si jejich čtivost může podat ruku s faktografickou věrností.
Projít všechna související témata, tedy co k průzkumu na konci šedesátých let vedlo, jaká probíhala jednání, co se vlastně v Rukopisech našlo skutečně a co jen údajně, jak byla získaná data interpretována, proč se na výsledky zkoumání čekalo desítky let - to vše dá samo na knížku a obsáhlejší studii. Nicméně rád se podělím o pár zajímavostí, které se do blogů vejdou.
Dnes tedy úvod o tom, kde sehnat informace o výzkumu a proč nebyly 30 let k mání, proč od výzkumu dal Kriminalistický ústav ruce pryč, na co přišla oponetní komise Národního muzea r. 1992 a proč si přála své výsledky ututlat, nahlédneme také do dlouho utajovaných materiálů Ministerstva vnitra. O překvapení nebude nouze.

Klikatá cesta k prameni - aneb protokoly 3x jinak

Že spisovatel Ivanov se "svým" týmem (údajně) odhalil rukopisná falza, to se veřejnost dlouhou dobu dozvídala

pouze z jeho vlastní literatury faktu. Ostatně kdyby někoho stále svěží a zábavný problém Rukopisů zaujal, nejlepším prvním krokem je přečíst Ivanovovu knížku "Tajemství RKZ". Čte se to jako román, který sice dopadne pro Rukopisy špatně, ale čtenáři uvede na pravou míru řadu nesmyslů, které se (dodnes) o RKZ a jejich osudech učí.

Potíž je, že pro seriózní badatelskou práci s románem nevystačíte, a proto potřebujete nějaký oficiální dokument. Podívejme se tedy nejdřív na tzv. Protokoly, než se pustíme do jejich příběhu, který je ještě zajímavější než jejich obsah. Zároveň milovníky šťastných konců ujišťuji, že po pročtení "Protokolů" situace pro "podezřelé" památky není zdaleka tak špatná, jak by člověk mohl usoudit z uvedené literatury faktu.

Skutečně existuje něco, co se jmenuje "Protokoly o zkoumání Rukopisů královédvorského a zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze 1967 - 1971" (vyšlo jako Sborník NM, řada C, sv. 36, 1991). Pro každého, kdo by se rád na vlastní oči přesvědčil o převratných nálezech, které vedly k usvědčení falsa a k údajnému konci sporu o Rukopisy, se však jedná o zklamání - chybí 80% fotodokumentace, na níž tým staví svoje závěry (v úvodu se tvrdí, že z finančních důvodů - budiž; pikantní na tom je, že i vydání tahle osekané verze č. 1 umožnilo až finanční přispění - obránce RKZ, amerického univ. prof. Z. F. Daneše).

A ani těch zbývajících 20% nenadchne - jde v drtivé většině o rukou kreslené obrázky, strojopisy údajných (ovšem fotograficky nezdokumentovaných) textů, které tým měl odhalit pod textem Rukopisů, pak je tu pár fotografií a rentgenů, které ovšem dokumentují to, co už je dávno zdokumetováno jinde a mnohdy lépe a nepřinášejí doklady o skutečnostech, které by nebyly zájemcům obecně známy už dávno před výzkumem (např. zvláštní písmena občas rušící text RZ prezentuje jako objevené zbytky spodního textu, ačkoli o nich dávno vědí všichni od chemika Cordy r. 1835 po paleografa Kašpara r. 1967 a shodují se, že to jsou značky psané navrchu, nikoli vespod). 

Co však čtenáře naštve nejvíc - řešitelé, tedy Ivanovův tým, se pro hlavní zjištění, která mají konečně dokázat padělanost Rukopisů, dovolávají na materiály, které uveřejněny - vůbec nejsou. Čtenář tedy musí pouze věřit; o-věřit si totiž nemá co a jak.

Leda by se vydal do Muzea, kde jsou "Protokoly" uchovávány v luxusním vydání a s úplnou dokumentací. Člověka přivyklého běžným postupům ve vědě a výzkumu zarazí ovšem to, že se text této verze č. 2 někdy dost podstatně liší od toho, co bylo předloženo veřejnosti v "lidovém" vydání. K jejich obsahu, tedy konkrétním "důkazům" padělanosti Rukopisů, se vrátíme v příštím fejetonu; až bude řeč o Protokolech, budu mít na mysli tuhle druhou verzi. Případný zájemce si zatím může nastudovat verzi č. 3, opět o něco jinou, kterou nazýváme hypertextové protokoly. I pod tuto třetí variantu se "podpesali" zástupci původního týmu svérázným způsobem. Vzhledem k takto mocné variabilitě slovo "protokol" ztrácí svůj obvyklý význam.

Buďme ovšem rádi, že máme k disposici alespoň něco. Nemělo tomu tak být. Pokud jste četli poslední knížku Miroslava Ivanova k Rukopisům "Utajené protokly aneb geniální podvod", znáte jeho vysvětlení - bylo to kvůli politice, protože členy řešitelského týmu byli i ti, kteří nebyli pohodlní normalizátorům začátku 70. let. Pojďme se podívat, co je na tom pravdy.

Prof. Hlaváček si nepřeje diskusi - aneb utajené protokoly a ještě utajenější oponentura

Protokolům Ivanovova týmu se věnovaly hned dvě oponentní komise. První už roku 1975 nechal vypracovat Kriminalistický ústav, který se poté od Ivanovova výzkumu distancoval s tím, že nevydal žádnou expertýzu ve věci pravosti RKZ a s informacemi publikovanými v literatuře faktu se neztotožňuje. Druhá oponentní komise, tentokrát Národního muzea, se protokolům věnovala až r. 1992 s podobným výsledkem - protokoly byly shledány jako nedostatečné po odborné stránce.

Posudky oponentů se liší co do přísnosti - někde se vytýká jen to, že nebyly uvedeny řádně identifikační údaje přístrojů, s nimiž tým pracoval (tenhle závěr se později Ivanov pokoušel prezentovat jako hlavní "problém" - ale kdepak, problémů se našlo mnohem víc a zásadnějších), někdy byl oponent jakž tak spokojen, často ovšem zaznívaly velmi kritické hlasy: Chybí dokumentace, postupy jsou popsány diletantsky, nálezy interpetovány příliš jednoznačně s ohledem na nedostatečná zjištění:

"Oponentní posudky až na nepodstatné výjimky, se shodují v tom, že "Protokoly" ani v jednom ohledu  nelze pokládat za vyhovující a obsahující potřebnou míru správnosti a přesvědčivosti" - to je jeden ze závěrů Zprávy vědecké rady Kriminalistického ústavu z r. 1975. Protokoly pak byly přístupné prakticky jen pro "studijní účely odborníků, kteří budou mít příslušná pověření".

Stojí tedy za odmítnutím Protokolů politika, jak po r. 1989 tvrdil spisovatel Ivanov? Komise z r. 1992 se měla vyjádřit nejen k Protokolům, ale i k předchozí oponentuře Kriminalistického ústavu a otázce její údajné politické zmanipulovanosti. Závěr komise je dost neuvěřitelný a zní takto:

Autoři posudků se "shodli v názoru, že z hlediska jejich disciplíny nebyl postup řešitelského týmu prost řady nepřesností jak metodických tak interpretačních, na které již upozornili oponenti ve svých posudcích. V důsledku toho nepovažují oponentské posudky za zmanipulované.

Komise se domnívá, že by nebylo vhodné přenášet eventuální diskusi o těchto materiálech na širší fórum, protože by nebylo možno výše zmíněné protokoly akceptovat v takovém rozsahu, jak žádá řešitelský tým ve svém dopise odeslaném FMV v říjnu 1990. Nad to vzniká nebezpečí, že takto rozvířené diskuse by bylo zneužito zastánci pravosti RKZ. Navržené řešení proto nedává příležitost k rozpoutání nevhodné polemiky."

Tučné zvýraznění pochází ode mne. V prvním případě se totiž vyvrací Ivanovovo tvrzení, že stará oponentura Kriminalistického ústavu byla zmanipulovaná, druhé zvýraznění (a vlastně celý druhý odstavec) snad ani nepotřebují komentář.

Pro zajímavost dodejme, že pod závěry komise jsou podepsáni její členové v čele s prof. PhDr. Ivanem Hlaváčkem, CSc.; ten v tom není samozřejmě sám, vypíchl jsem ho však pro takový zábavný detail. Až se blíže seznámíme s Protokoly a s postupy Ivanovova týmu, zjistíme, že drtivá většina závěrů není postavena na objektivních zjištěních fotograficky zdokumentovaných (natož na chemii, jak se občas doslechnete), ale na libovolně kreslených rekonstrukcích údajného původního, spodního písma, které tvořil ak. mal. Josefík a Ivanov je nosil k posouzení paleografům - a to hlavně Ivanu Hlaváčkovi, který pak r. 1992 - psal oponentní posudek vlastně sám na sebe. Nevyzpytatelné jsou cesty české vědy.

Ministerstvo vnitra odtajňuje, ministr kultury Tigrid souhlasí a "obránci víří diskusi"

V podstatě nic z toho, o čem jsme tu hovořili, nemělo proniknout na veřejnost. Protokoly, oponentura k nim z r. 1975 a (což je bizarní) ani oponentura z r. 1992. Naštěstí se "tajit" v našich poměrech nedá už tak snadno, zvláště poté, co svoje poklady odtajnilo i Ministerstvo vnitra. Zde si můžete přečíst neobyčejně zajímavý záznam z diskuse na půdě KÚ r. 1975, který Ivanovova tvrzení o politické motivaci "utajení protokolů" také odkazuje do říše - beletrie.

Stalo se, čeho se obávala komise Národního muzea r. 1992, a "diskusi rozvířili obránci pravosti RKZ".

Celá věc byla svého času předložena ministru Pavlu Tigridovi, s jehož podporou a za finančního přispění Ministerstva kultury (to bylo na konci šedesátých let původním "objednavatelem" výzkumu) potom vychází v nakladatelství Neklan r. 1996 souborná publikace "Fakta o Protokolech RKZ", jež obsahuje kompletní materiály jak komise z r. 1975, tak komise z r. 1992, připojeny jsou i odborné posudky zastánců starobylosti Rukopisů, kteří se celé věci nepřestávají věnovat. Tištěná verze je nejspíš stále ještě k mání, nicméně rovněž existuje i její základní "hypertextová" podoba.

Možná si laskavý čtenář všimne, že všechny materiály jsou dostupné hlavně díky snaze obránců, kteří údajně sveřepě "věří" ve starobylost Rukopisů, zatímco na straně údajného "vědeckého přesvědčení" převládají snahy "nepřenášet diskusi na širší fórum" a "nedávat příležitost k rozpoutání nevhodné polemiky". I to vypovídá o mnohém. Výtka slepé víry tu patří někomu docela jinému, než obráncům, kteří vytrvale studují a zpřístupňují dokumenty z obou "stran barikády".

Nicméně abych nekřivdil - za téměř 20 let, které uplynuly od konání oponentní komise NM, se řada věcí změnila a mění dál. Třeba se dočkáme ještě dalších překvapení, možná konečně skutečné diskuse na stále podmanivé téma údajně padělaných Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

V rámci našeho "seriálu" zůstaneme u výzkumů Ivanovova týmu; v brzké budoucnosti se podíváme, co vlastně výzkum přinesl a jak tým s Rukopisy pracoval.