Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jeruzalémská bible (nejlepší překlad biblických textů do češtiny?)

22. 05. 2013 15:00:59
Tentokrát na téma poněkud menšinové, stojící stranou velkých debat dneška, ovšem pro pár zájemců a fajnšmekrů snad využitelné: Řeč bude o zajímavostech a úskalích překladu bible do češtiny a zejména o velkolepém moderním katolickém pokusu, tzv. Jeruzalémské bibli. A taky o tom, jak se jmenuje Bůh.

Překlad bible je vždy velká událost a taky obrovský kus práce. Spojuje mnoho úkolů - je potřeba respektovat svérázný charakter blízkovýchodních náboženských textů starých bez mála dva až tři tisíce let, postupovat v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky a zároveň předložit text živý, využitelný pro společnou debatu nad prameny víry i pro osobní vnitřní život moderního věřícího člověka.

Takovým textem pro evangelíky (kam patřím i já) kdysi bývala Bible Kralická, v současné době je to Český ekumenický překlad (ČEP), který ovšem navzdory snaze působit nadkonfesijně v katolickém prostoru zdaleka nezastává pozici tak výlučnou jako u nás. Nové pokusy na protestantské straně, např. Bible 21. století či Nová bible kralická, úrovně ČEP nedosahují a navíc jsou poznamenány menšinovým, svérázným evangelikálním až letničním přístupem.

Na místo "prvního mezi rovnými" se v českém katolickém prostředí možná časem prosadí dílo, o němž dnes bude řeč: Jeruzalémská bible. Dílo natolik velkolepé, že nemůže nechat chladnými ani nás na protestantské straně křesťanského spektra.

Co znamená označení "Jeruzalémská"

Zkráceně tzv. "Jeruzalémská škola" - zaměřená na biblická studia, archeologické a historické výzkumyTzv. Rylandsovy zlomky jsou nejstaršími dochovanými zbytky novozákonního textu, konkrétně Janova evangelia. Pocházejí zhruba z poloviny druhého století. atd. - vznikla již r. 1890; od té doby sdružuje zejména dominikánské učence (jak se uvádí v úvodu k české edici, až do r. 1950 byli v řadách badatelů po Francouzích a Belgičanech nejvíce zastoupeni Češi). Biblická studia, jejichž výsledekem byla Jeruzalémská bible, poprvé vydaná francouzsky, staví na nejmodernější bázi s ohledem na pokrok textové kritiky, na nálezy dalších písemných památek, objevy archeologické či moderní překladatelské trendy.

A i na českém vydání je to všechno znát. Bohatý poznámkový aparát upozorňuje na významové či textové varianty a podává řadu dalších informací týkajících se širších souvislostí napříč celou biblí: Jde o dobové pozadí, jazykovědné problémy, podává informačně velmi bohaté úvody k jednotlivým biblickým knihám. To vše činí i z českého vydání vynikající nástroj pro hlubší studium Písma.

Samotný text Písma je čtivý (a proto využitelný i v liturgii) a poměrně bez obav využívá řady textových a výkladových variant (například slavné místo z Janova evangelia "ten, kdo se nenarodí znovu" překládá alternativním "nenarodí shora", což otevírá prostor i pro novou teologickou interpretaci). Nezapomíná však čtenáře upozornit i na možnosti nebo na varianty tradiční a vžité, po nichž ovšem překladatelé tentokrát nesáhli.

Zvláště oceňuji, že se překlad nebojí následovat mnohdy výrazově prostší a silnější, expresivnější vyjádření originálu, než jak činí na můj vkus občas příliš "učesaný" ČEP. ( Neplatí to jen pro jazykovou stránku věci, ale i pro "teologickou štěpnost" výrazu. Jeruzalémská bible nesleduje přehnaně potřebu "zavděčit se všem", což je příležitostný neduh - asi už z nutné podstaty - překladu ekumenického).

Odvaha, kritika i tradice proti fundamentalismu

Z hlediska odborné biblistiky je mi sympatické, že v poznámkách a úvodech se autoři odvažují vyjádřit konzervativní stanovisko. Může to znít paradoxně, ale skutečně žijeme v době, kdy je velmi konformní zastávat "moderní a progresivní" názor a naopak je znakem odvahy a rozvahy, nenechat se strhnout proudem a stát v klidu za tradicí. Tohle myslím umí katolická biblistika lépe než ta naše a je to rozhodně vidět, porovnáváme-li historicko-literární úvody k jednotlivým biblickým spisům u ČEP a Jeruzalémské bible.

Zatímco v případě problematického autorství některých spisů hází ČEP automaticky flintu do žita a veškerou energii vkládá do toho, aby čtenáři vysvětlil, proč je vlastně normální, že spisy někdo napsal a podepsal cizím jménem (tedy třeba proč Petrovy epištoly nenapsal Petr), úvody Jeruzalémské bible informují problému pseudoepigrafie také, ale nejsou za každou cenu "pokrokově" proti tradici. A ukazuje se, že vědecké bádání některé z tradičních pohledů dnes znovu podporuje (třeba v případě Janova evangelia).

Na druhou stranu vydavatelé přistupují k textům s mírou kritičnosti, která pro nás někdy působí až nezvykle.

Pro protestanta, vycvičeného rigidně lpět na hebrejském textu Starého zákona, je zajímavá až provokativní ta evidentně větší míra svobody, s jakou si katolický biblista může dovolit korigovat hebrejskou předlohu pomocí řecké Septuaginty, latinské Vulgáty a tu a tam i dalších starobylých pramenů (Vetus Latina, syrské překlady atd.). Neříkám, že je to automaticky a vždycky dobře. Nicméně tento postup akcentuje skutečnost, že bible je živým Božím Slovem v rámci živého Božího lidu, a že je tomuto lidu svěřena k opatrování a nikdy nekončící péči. Na druhou stranu úskalí a nebezpečí takového přístupu jsou rovněž zjevná a uvědomují si je samozřejmě i překladatelé Jeruzalémské bible - aby nevznikla panika, zdůrazňuji, že takových míst není mnoho a obvykle neznamenají výraznější změny pro pochopení smyslu Písma.

V literárněvědných a teologických úvodech spatřuji i díky jejich otevřenosti určitou pojistku proti fundamentalismu. Překladatelé upozorňují například na výrazně nižší historickou věrohodnost a celkově slabší charakter knih Paralipomenon (knih Kronik) ve srovnání s knihami Samuelovými, u deuterokanonických knih (k nimž níže) jsou ještě důraznější - kniha Judit je historicky zcela nevěrohodná, styl 2. knihy Makabejské je "nabubřelý" atd. Není to projev neúcty k textu - naopak, podobná místa ukazují, že v bibli se musíme soustředit na její poselství o Bohu a jeho vztahu k nám (pouze tak je jedinečným, výjimečným a "neomylným" pramenem Božího slova), nikoli ji chápat jako všeobecně neomylnou a bezvadnou encyklopedii všeho, od historie po biologii, jak občas činí zejména zástupci Hnutí víry a fundamentalisté obecně.

Kam patří deuterokanonické knihy?

Bible protestanta a katolíka nemá stejný rozsah. Zatímco evangelíci se rozhodli v případě Starého zákona následovat výhradně židovský kánon (tedy počet a výběr spisů) a za závazné považují jen starší spisy psané hebrejsky (a částečně aramejsky), katolíci pokračují částečně v tradici rozšířeného výběru, jak jej znal starobylý řecký soubor starozákonních spisů, zvaný Septuaginta. Jde o některé novější spisy, psané převážně řecky. Těm, které katolíci zahrnuli do své bible, se říká deuterokanonické.

Katolický čtenář Jeruzalémské bible ocení, že v duchu této tradice nejsou deuterokanonické spisy vyčleněny mimo rámec textu Starého zákona do nějakého přídavku či apendixu, jak je tomu v Českém ekumenickém překladu. Na odlišný způsob vzniku textů je samozřejmě upozorněno, ale mají své místo v kánonu, proto jsou třeba knihy Makabejské, Judit nebo Tobiáš zařazeny hned po bok knih historických, na jejichž kanoničnosti se shodujeme. Přesto je zabráněno zmatení a například řecké dodatky ke knize Ester jsou součástí textu, ale jsou vyznačeny kurzívou (napasuju se na chvilku na pozici katolického čtenáře a vytknu překladatelům, že i oni volili jako základ pro překlad knihy Tobiáš jeden z řeckých textů a tím - Jeden z rukopisů Septuaginty, starověkého a velmi rozšířeného řeckého překladu Starého zákona. Obsahuje větší množství spisů a obrovské množství odchylek oproti hebrejské "židovské bibli". Přesto s řeckým zněním pracovali například i autoři novozákonních evangelií a epištol.stejně jako ČEP - porušili kontinuitu čtení Písma ve své církvi. Ta vždy pracovala s velmi odlišným latinským překladem Jeronýmovým, jehož základem byla ztracená aramejská předloha a nikoli dochované řecké verze. Lze tedy tvrdě říci, že katolická církev už nečte stejné Písmo, jako četla ještě před sto lety).

Překlad z francouzštiny?

Výtky z protestantské strany by se mohly soustředit na to, že Jeruzalémská bible je vázána francouzským vzorem a zjednodušeně se někdy označuje jako překlad z francouzštiny. To je ovšem zcela zavádějící pohled. Lze hovořit o jakési základně, bázi, již poskytl francouzský překlad, o následování jeho specifik, přínosu, volbě variant, stylu práce s textem. "Jeruzalémská" znamená označení určité licence. Na české verzi Jeruzalémské bible pracoval patnáctičlenný tým odborníků pod vedením manželů Halasových celých třicet let a české znění odráží v každém okamžiku obraz originálních hebrejských, aramejských a řeckých textů. Francouzský text tak neslouží jako prostředník mezi češtinou a originálními jazyky, jako třeba kdysi latinská Vulgáta, ale funguje jako stálý poradce a průvodce. (Je zajímavé připomenout, že teologický dohled nad celým dílem měl na starosti současný arcibiskup Dominik Duka, jenž také dílu ještě z pozice královéhradeckého biskupa udělil Imprimatur.)

Jeden výrazný problém však Jeruzalémská bible má.

Jak se jmenuje Bůh?

V hebrejském originále je bůh označen buďto jako Elohím (je zajímavé, že se jedná o množné číslo), zpravidla se překládá jako Bůh. Jindy se ale označuje čtyřmi písmeny (proto tzv. "tetragramaton") JHVH. Hebrejské texty nepoužívaly samohlásky a my dnes už nevíme, jaké bychom měli doplnit - takže nevíme, jak to číst. Pozdější židovští učenci zvaní masoreti opatřili text i zvláštním systémem samohlásek, ale protože už sami původní znění neznali a protože židé se vždy snažili, aby posvátné "Boží jméno" radši nevyslovili, opatřili JHVH samohláskami pro Adonaj - Pán. Tahle místa se do dalších jazyků také zpravidla jako Pán (Kyrios, Dominus, Lord, Hospodin atd.) překládají.

Hlavní a zásadní problém Jeruzalémské bible je v tom, že opouští tradiční a zažité přepisy "Božího jména". I v české verzi proto na místo obvyklého Hospodina přichází Jahve. K tomu lze mít řadu výhrad.

Problematická je sama koncepce toho, co je Boží "jméno". Má charakter Božího sebezjevení, nese význam a poselství, v hebrejštině je pravděpodobná souvislost s tím, že Bůh je a bude. Souvislost s jeho prohlášením "Jsem který jsem". Jde v podstatě o slovní hříčku (je asi drzost to takhle říct, ale trochu to problém vystihuje) a v jakémkoli jiném jazyce to postrádá smysl, proto píšu "jméno" raději v uvozovkách. Bůh se tak nejmenuje, není ani Pepík, ani Toník, ani Jahve. Tímto způsobem se nepředstavuje, ale dává poznat.

Druhým problémem je samo znění Božího "jména". Překladem užívané Jahve je nejčastěji uznávaným výsledkem bádání, nelze však mluvit o jistotě a nejedná se o řešení jediné. (Vzpomínám si na poznámku významného starozákonníka Martina Prudkého, že "jméno Boží mělo znít jako hlas hromu, což Jahve, ještě s tím vysokým německým é na konci, zrovna nesplňuje.") Dnes se často uvažuje třeba varianta Jahúah. Jisté však není nic a je proto chybou takhle napevno opustit tradiční překlad. České slovo Hospodin, významově kdysi totožné se slovem Pán, je (pro svoji starobylost a výskyt v češtině již dávno vyhrazený jen Bohu) stále mimořádně vhodná volba.

Jde také o pocit. "Jahve" je pro bohoslužbu i osobní život víry nezvyklé a cizí a cítíte to i při četbě Jeruzalémské bible. V knihách historických si na něj zvyknete poměrně rychle, ale osobně mi činila třeba problém četba žalmů. Nedovedu si představit, že bych v modlitbě užil oslovení Jahve a stejně tak si nedovedu představit, že by se jej užívalo při bohoslužbách, v písních apod. Možná je to jen otázka zvyku, potíž je v tom, že zvyk je železná košile.

Troufám si tedy odhadnout, že právě v češtině ojedinělý pokus užívat "Božího jména" Jahve může být tím kamenem úrazu, který jinak úctyhodnému, velkolepému a potřebnému dílu českého překladu Jeruzalémské bible zatarasí cestu k tomu, aby se stal - alespoň v katolické církvi - hlavní společnou bází pro četbu Písma, jeho výklad a rozhovor nad ním v češtině.

Budu však rád, pokud se mýlím, protože i přes uvedené výtky se (alespoň pro mne) jedná o doposud nejlepší překlad Písma do češtiny a díky edici bohaté na úvodní studie a výkladové poznámky i o výtečný pramen pro poznání okolností jeho vzniku a jeho specifik. A také o užitečnou pomůcku při snaze těm pradávným, přesto však velmi aktuálním textům porozumět.

Autor: Robert J. Hřebíček | středa 22.5.2013 15:00 | karma článku: 23.12 | přečteno: 2071x

Další články blogera

Robert J. Hřebíček

Středověk a mýtus o ploché Zemi

Mezi oblíbené pověsti o středověku patří ta, že věřil na placatou Zemi. Středověk přitom nikdy nepochyboval, že je země kulatá, dokonce znal i její celkem přesné rozměry. Dnes tedy zajímavost k vědění a nevědění našich předků.

4.1.2017 v 16:00 | Karma článku: 23.06 | Přečteno: 1085 | Diskuse

Robert J. Hřebíček

NASA, astrologové a „opravený zvěrokruh“

Poslední dobou se objevuje tvrzení, že prý „NASA opravila zvěrokruh“ a tím znemožnila astrologii. Bohužel, většina komentářů, které se téma pokoušely vysvětlit, v tom nasekala ještě větší zmatek. Pojďme si udělat jasno.

26.9.2016 v 9:00 | Karma článku: 30.12 | Přečteno: 2087 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Na jakou práci se hodíš?

Málokdo je ve svém životě šťastný, pokud má ubíjející a nezajímavou práci. Aby se člověk cítil šťastný, měl by se věnovat činnostem, které co nejlépe odpovídají jeho osobnostnímu typu a podle toho si zvolit zaměstnání.

20.10.2017 v 22:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 98 |

Lukáš Vítek

Ze zápisků průvodce na zámku: kap. Neznámý host

Jako průvodce většinou nevíte, koho provádíte. Jako průvodce odhalujete svou osobnost (mluvíte ironicky, vážně, s odstupem nebo zas kontaktně). Jako průvodce se vydáváte na pospas kolísavé pozornosti šedé zóny naslouchajících,

20.10.2017 v 15:40 | Karma článku: 6.71 | Přečteno: 153 | Diskuse

Iveta Svobodová

Na křídle větrného mlýna Františka Kožíka

Před léty jsem četla tento životopisný román o malířce Zdence Braunerové. Tehdy mi přišla neprávem opomenutá a ten pocit mám dodnes. Přitom to byla velká malířka a ještě úžasnější člověk.

20.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 117 | Diskuse

Karel Sýkora

Proč už jen neslýchám hlas pastýře?

Pastevec, někdy nazývaný též pastýř, má na starosti pastvu užitkových zvířat, především skotu, ovcí a koz, popřípadě další práce s tím související.

20.10.2017 v 7:26 | Karma článku: 4.79 | Přečteno: 81 |

Eva Šamánková

Snaž se nedýchat

Novinářka, jejíž jedinou denní starostí je zaplněná lednička lahvemi s vínem. Dívka, jež „spí“ už dlouhé roky na nemocničním lůžku. Dvě ženy, strašlivé tajemství a obtížné rozmotávání klubka pravdy...

19.10.2017 v 19:13 | Karma článku: 6.14 | Přečteno: 258 | Diskuse
Počet článků 137 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3954

Vizionář, kontrarevolucionář, kulinář, bohoslovec, hvězdopravec a byrokrat.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.