V Husitské trilogii Otakara Vávry se to hemží komunisty, v té od Sapkowského zase narazíte tu a tam na vodníka nebo čarodějnici. A tak je jasné, že ta druhá je historicky věrohodnější i neskonale zábavnější.
Andrzej Sapkowski
Polského autora Andrzeje Sapkowského po celém světě - a samozřejmě i u nás - proslavila hlavně jeho velkolepá sága o životě a době zaklínače Geralta. Poněkud ve stínu sedmi mohutných svazků tohoto eposu stojí nenápadně jeho další a docela svěží práce, Husitská trilogie. Ač se tak děje do jisté míry právem, určitě je nápaditý mix běžného historického románu a fantasy žánru hoden povšimnutí a zájmu.
I na českém trhu je už pár let k mání, takže tenhle můj dnešní příspěvek je "recenzí" hodně, hodně opožděnou - ale co kdyby se náhodou potkal s něčí náhlou chutí po četbě, která je nejen zábavná a oddychová, ale i docela poučná, protože Sapkowski si dal s vymalováním husitskými bouřemi zmítané střední Evropy docela úctyhodnou práci.
Reinmar von Bielau, zvaný Reynevan, je mladý slezský lékař. A nejen to - medicínu studoval v Praze a kromě toho, že se naučil obstojně rvát po pražských hospodách, přičichnul i k tajnému studiu magie, jíž
se věnuje s někdy těžko předvídatelnými výsledky. Do zádumčivého vlka Geralta má tenhle Sapkowského hrdina hodně daleko - spíš je to lehkomyslný floutek, u nějž se zatím ještě zelené a spíše nehojné střípky životní moudrosti pravidelně drolí o nejbližší ženskou sukni. A jednou se vášnivě zaplete do sukně spojené s vysokou politikou, čímž se počínají jeho lapálie a naše třísvazková zábava.
Reynevan poměrně záhy nahlédne (respektive je mu nahlédnuto), že se zamiloval špatně - a pochopitelně se zamiluje znovu, tentokrát už dobře. Nicméně mlýnská kola politiky jej mlet nepřestanou a naopak jej nesou - ať už vinou náhody nebo jeho vlastní iniciativy - výše a výše, až už znají jeho jméno všechny vysoké šarže tehdejší středoevropské politiky - husitští vůdcové, vysoký klerus, světská knížata i kápěmi zahalené hlavy tajných služeb všech stran. A přes všechna vratká a příležitostná spojenectví jdou všichni po něm. I s tou jeho vyvolenou dámou to není zrovna jednoduché, protože i ta je zneužita jako nástroj proti němu a není jim přáno trávit moc času spolu - spíš se hledají a míjejí. A na těhle dvou základech - válečných dobrodružstvích a nelehkém srdce toužení - je vystavěn celý příběh. Na první pohled to není mnoho, ale u všeho záleží na tom, jak se to podá - a Sapkowski podává skvěle. Umí si hrát s jazykem, střídá vhodně a osvěživě styly, vypráví velmi barvitě a sugestivně.
Fantasy stránka věci je zastoupena originálně. Oproti běžným zástupcům žánru je zde vysloveně "nelidských" bytostí pomálu, jakkoli tu jsou, a nečekaným způsobem patří spíše do slovanského prostředí
a do představ středověku. Takže namísto elfů tu potkáte třeba vodníka, který teda vypadá spíše jako Andrias scheuzeri v Čapkově Válce s mloky, a na hřbitově za temné noci, přikrčeni za náhrobkem, uvidíte, jak vypadá klasický Totentanz, ve středověkých představách populární tanec Smrti. A je to lahůdková hororová chvilka, šel mi mráz po zádech.
Když jsem v úvodu psal o tom, že husitské Čechy s vodníky a čarodějnicemi jsou historicky věrohodnější než ty se soudruhy a soudružkami z Vávrových velkofilmů, nemyslel jsem to vůbec jako nadsázku. Sapkowski zkrátka využívá představ středověkého člověka, který v nich žil, pro nějž byl svět s vodníkem a polednicí, čarodějnickými sabbaty a démonem nešťastně uvíznuvším v našem světě prostě realitou. Vy i já jsme taky neviděli na vlastní oči nepřeberně věcí, které přesto považujeme za součást našeho univerza. Zato na středověké bolševiky, které do nadměrných prostor Jiráskova díla po roce 1948 nastěhovala marxistická historiografie, nevěřil nikdy nikdo, natož aby je viděl na vlastní oči.
Jinak je ovšem trilogie narvána realitou. Stejně jako v Zaklínači žasnete nad Sapkowského detailními znalostmi šermu, tady se dozvíte nepřeberně podrobností o zbraních, oděvech, bojových stylech, válečné taktice, oděvech, povoláních, detailech všedního života, o středověké Praze. A tak naši hrdinové kupují koláče v Celetné a chlastají U Medvídků (protože na počátku XV. století tam nejspíš ještě nebyla tak neuvěřitelně líná a nepříjemná obsluha jako dnes) a při obléhání měst se země doslova zatřese po výstřelu z bombardy, o níž se dozvíte, že pak musela nejméně deset hodin chladnout, než mohla v díle zkázy pokračovat. A popis legendární husitské vozové hradby, jejího přesunu, budování, fungování během bitvy - no prostě jak kdybyste tam byli, tohle v žádné učebnici dějepisu nebylo.
Kapitolou pro sebe je všudypřítomnost tajných služeb, informátorů, spících agentů, provokatérů a všeho toho, co známe z dneška. A vám dojde, že aby se tehdy mohla vést válka a šířit nebo naopak potírat revoluce, musely být tyto nástroje využívány rovněž. Historie se vám náhle zpřítomní a ze vzdálených, legračně nakreslených postaviček z iluminací pergamenových rukopisů se náhle stanou lidé jako my. I pro tohle bych Sapkowského při výuce dějepisu užíval radši než učebnice, které se u nás v duchu smutného hesla Pozitivismus is not dead stále soustředí na sucharská a v podstatě zbytečná data bez kontextu, místo na to, co by měla historická práce odhalovat v první řadě - život lidí v dobách minulých.
Kdo zažil temnou a krutou atmosféru Zaklínače, v
Husitské trilogii si sice trochu oddechne, ale ne mnoho. Temnota zůstává, i zde Sapkowski z gustem kreslí válečné hrůzy, lidská neštěstí a bídu. Ono taky patnáct let války žádné zemi na štěstí nepřidá. Husitští vůdcové jsou často inteligentní a zkušení, jen někdy moudří, velmi často je to ovšem fanatický dobytek utržený ze řetězua mající na zřeteli hlavně pomstu pořádku, který panoval před "revolucí". Čili zhruba tak, jak tomu bylo ve skutečnosti - to jenom my pod vlivem našeho školství jsme schopni obdivovat takové špinavé grázly, jako byl třeba Jan Želivský, a ještě si po nich pojmenovat stanici metra. Ovšem pletl by se i ten, kdo by na druhé barikády čekal situaci nějak zvlášť odlišnou.
A teď taky nějaká negativa. Z literárního hledsika Husitská trilogie za Zaklínačem docela pokulhává. V Zaklínači jsme svědky zajímavého jevu v přímém přenostu - jak člověk roste s úkolem. Sapkowski začíná slepencem volně provázaných povídek o Geraltovi, přechází do klasického románu, začíná si ohmatávat další možnosti vyprávění a v poslední třetině ságy už se odvíjí strhující drama, v němž navíc autor odvážně a přitom přehledně využívá střídání časových rovin jako velmi šikovného a působivého nástroje svého vyprávění. Jednotlivé charaktery nabývají na barvách a plasticitě - vášnivý, sžírající a vzájemně si působené bolesti plný vztah dvou silných a problematických osobností, Geralta a Yennefer, patří mezi nejlepší a nejuvěřitelnější love story, jaké znám, ačkoli protagonisty jsou zaklínač a čarodějnice. Tak v Husitské trilogii nic moc srovnatelného nečekejte.
Co se spádu děje týče, udělal zde Sapkowski proti Zaklínači krok zpět, opět jsme svědky spíš vršení příhod a dílčích zápletek tak nějak na jednu hromadu. Reinmar co chvíli upadne do něčího zajetí, nějakou mnohdy ne docela uvěřitelnou náhodou se z toho vytáhne sám či pomocí přátel, aby o pár stránek dál zase vězel v nějaké kobce nebo v klepetech. Občas jej vysvobodí i nepřátelé - jenom proto, aby si jej mohli zajmout sami, protože jak už bylo řečeno, jdou po něm celé Čechy, Morava, Slezko s přesahem do Němec a Polska. Tím nechci čtenáře odradit - tyhle nedostatky bohatě přebohatě vyvažuje všechno, o čem byla řeč v předchozích odstavcích.
A teď s tou povinnou četbou, která trčí v nadpisu. To byla samozřejmě ta nadsázka. Ne proto, že by Husitská trilogie nebyla fantasticky účinným nástrojem, jak v mladých vzbudit zájem o nějakou dějinnou epochu a případně potřebu dozvědět se víc. Spíš proto, že jak z něčeho uděláte povinnou četbu, v tu ránu to žákům a studentům definitivně zprotivíte. A to by byla pro Husitskou trilogii věčná škoda, protože ta si svoje místo v knihovnách či čtečkách mužů, žen, dětí i starců rozhodně zaslouží.
