O nedělitelnosti piva (příspěvek k otázce partnerského soužití)

Zkuste vzít psovi kost. Chtějte si od chlapa odlejt skleničku z jeho píva. Úvaha pátečně odlehčená, přesto však na zásadní téma - jde totiž o klid našich rodinných krbů.

Ve svém minulém článku jsem si mimo jiné dovolil informovat ctěnou čtenářskou obec o tom, jak jsme s přáteli sestavili seznam tří nejhorších vět, jež mohou vyřknout ženské rtíky. Na místě třetím se umístila věta (nebo nějaká její varianta obsahově totožná):
"Já si odleju skleničku z tvýho piva, ať nemusíme načínat nový, celý bych nevypila." (říká žena muži, nejčastěji v neděli u oběda)
Obdržel jsem hned několik dotazů od různých paní a dívek českých, jakže jsem to jako myslel a co je na tý větě tak strašnýho, když ony, strážkyně pohody u rodinného krbu, podobnou větu také občas říkají a ten jejich na to NIKDY NIC NEŘEKNE.

Čemuž i věřím, ale vím, že ho to musí stát ohromný úsilí :)
"Pivo je jak atom, nemělo by se dělit, i když to technicky jde. Je to jako když psovi šáhnou do misky." Takto vyčerpávajícím způsobem shrnul podstatu teorie nedělitelnosti piva debatující Syetey Kotzour v diskusi pod předchozím článkem, za což mu děkuji. Myšlenku (s níž se nepokrytě ztotožňuji) se pokusím v příspěvku dnešním jednak ilustrovat prakticky, jednak podezdít teoreticky. A pokud mi z toho nepraskne lebka, nastíním i kompromisní řešení.

Praktická ukázka

Je-li řeč na toto téma, vždycky se mi vybaví obrázky ze života mého dlouholetého kamaráda Honzy, jednoho z nejpřesvědčenějších zastánců teorie nedělitelnosti piva a zároveň jednoho z výzkumníků, s jehož významným přispěním se podařilo sestavit zmíněný žebříček tří nejohavnějších vět světa a nezapomenout na tuhle.
Sedíme u nedělního oběda - bývám tu a tam hostem - a jeho půvabná žena servíruje nějaký ze svých pamětihodných výtvorů na stůl. Nabízené chody těší oko, mysl i chuťové buňky; nádoby zvesela zvučí, odevzdávajíce ochotně svůj obsah na oltář obžerství, vede se odlehčená konverzace, děti spořádaně dělají bugr a pes na prahu u kuchyňských dveří předvádí promyšlenou pantomimu na téma "co nevidět zemřu ukrutnou smrtí, nebude-li mi povoleno škemrat u stolu". Idyla. A pak to přijde.
Paní domu, jakkoli jinak žena moudrá a rozšafná, se už roky nemíní smířit s teorií nedělitelnosti piva. "Já si od tebe naleju skleničku, jo?" - obrací se na chotě a upírá na něj pevný pohled. Jsouc z rodu žen laskavých, leč vytrvalých a stálých v rozhodnutí, usmyslila si necouvnout.
"Jo, jo, si nalej, ale v ledničce jsou kdyžtak ještě nějaký další," odvětí on jakoby nic; né moc nadšeně, aby bylo zřejmé, že podobné počínání přece jen neschvaluje, ale ani s přehnanými projevy nesouhlasu, aby nebyla narušena posvátná veleba chvíle nedělního oběda.

"Já bych celý nevypila..." špitne ona, s očima stále upřenýma na něj. Pak (už bez těch upřených očí, pochopitelně) začne odlejvat z jeho lahváče.

První sprška životodárné tekutiny se zarazí o dno dvoudecky (zde snad i některé dámy uznají, že tam pivo nemá co dělat) a pán domu se dívá jinam. My, přítomní muži, "nenuceně" hovoříme, obvykle o něčem hodně vzdáleném, například o peripetiích domácí politiky a perspektivách národního hospodářství. Jenom pařez by si ale nevšiml, že atmosféra by se dala krájet.

Drama vrcholí. Vteřiny se zdají být roky. Pivo dále klo- klo- klokotá do skleničky, hostitelův pohled stranou se stává skelným, z domácí politiky přecházíme na politiku zahraniční a na neveselé vyhlídky ohledně konce světové hospodářské krize.

Konečně je po všem. Dvě deci piva jsou odlity, svět se vrací do běžných kolejí, konverzace ke stravitelnějším tématům, luxusní voňavá sekaná s propečenou kůrčičkou i hebká bramborová kaše sklízejí zasloužené bouřlivé ovace a pozoruhodná choť našeho lehce zkoušeného hrdiny posléze sklízí ze stolu. Dokonalost svého počínání dokresluje ohlášením přísunu čerstvého kafe a mramorované bábovky.

Na jídelním stole zůstává pouze prakticky netknutá dvojka píva se spadlou pěnou. Jin opět hladce vítězí nad Jang, kočka vyhrává nad psem.

Teoretická základna (ekonomie jednoho piva)

Děkuji našim figurantům z předchozí scénky, svým milým přátelům, kteří mě příště jistě zase rádi pozvou na oběd :), a přistupuji ke zdůvodnění toho, proč my mužové pociťujeme podobné kousky s naším nedělním pívem jako křivdu. Své závěry si tentokrát necucám z prstu, ale konzultoval jsem je s řadou dalších chlapů.

Základním argumentem pro nedělitelnost piva je jeho propracovaná ekonomie. Nedělní oběd a s ním srovnatelné události jsou totiž spojeny právě s tím jedním a pouze jedním pivem. Ve chvílích svátečních je totiž i pivo posuzováno nevšedně, a každý z nás s ním zachází promyšleně. Jde o složité umění vychytat pivo tak, aby vydrželo přesně a právě po dobu průběhu oběda.

Na jeho počátku usedáte, před sebou vonnými párami ověnčený talíř a akurátně vychlazené jedno pivo.

Jistě, jsou tu i další piva, ta v ledničce, ale pro ně je potřeba vstávat a hyzdit tím celistvost zážitku. Proto je s tím jedním zacházeno s mimořádnou pozorností - musí vydržet od radostného startu až po chvíli, kdy jeho finální doušek důstojně doprovodí závěrečné sousto na poslední cestě. "S čím do obřadu vstoupím, s tím musím obřad vykonat!" (viz kino níže :))

Následují již méně podstatné argumenty technické povahy, jakože tohle cvrndání pivu rozhodně neprospívá, které sice již nemají takový vliv na sociální aspekt celé věci, ale pozornost si rozhodně zaslouží.

Nedělitelnost piva je proto myslím demonstrována zcela zřetelně. Argumenty proti, s nimiž jsem se kdy setkal, se většinou opírají o nějaké naše údajné hamounství - nechceme se dělit o pivo - a lenost: nechceme jít do ledničky pro nový. Ale tak to není. Vraťme se se ke konkrtétnímu příběhu, jenž byl vylíčen výše. Nejde o hamounství (piva tu, podobně jako zdroje, jsou) a nejde o lenost (ujít pár kroků k ledničnce není nic tak nepřekonatelného ani pro muže po třicítce): jde ale o to, že malebnost celého toho archetypálního obrazu nedělního oběda nemá být narušena otcem vstávajícím k lednici. Nehledě k již akcentovanému porušení obřadu.

Jak z toho ven? (Stánina metoda)

Způsob, jak v této ošemetné a zásadní situaci ponechat vítěztsví oběma stranám, zachovat poklid krbu a rovnováhu sil, objevila moje kamarádka Stáňa, jejíž řešení si proto dovolím navrhnout. Modifikovala onu inkriminovanou větu, tu jednu ze tří nejhorších, do této podoby:

"Já se napiju od tebe. Víc bys mi stejně nedal."

No a kdo tomuhle dokáže odolat :)

Tohle je cesta, kterou i pes dokáže odevzdat svoji kost a zachovat tvář.

A pro větší názornost pohleďme na instruktážní film ne přímo na téma naše (pivo!), ale na téma příbuzné: "Nech mě žrát z mýho!" :)