O chytrosti ateismu a pošetilosti víry

Před nedávnem tu bloger Martin Pinc vydal takovou břitkou filipiku proti ateismu - že prý je ateismus nerozumný a víra rozumná. S tím nesouhlasím, už jenom proto, že sám jsem věřící. Dnes tedy o jiném úhlu pohledu.

slavné "Boží oko" hluboko ve vesmíru

Přečetl jsem poměrně se zájmem už uvedený článek pana Pince, psaný "z pohledu křesťana". Křesťan jsem taky, ale musím oponovat.

Autor ve svém příspěvku dal dohromady několik jevů či úkazů, jež bývají velmi tradičními argumenty apologetů víry proti materialistům, ateistům a nevím dál proti komu ještě: Je-li v přírodě mnoho složitého (živé bytosti, lidský rozum atd.), nemohlo to vzniknout náhodou, to by bylo krutě nepravděpodobné, takže nad tím bude nějaká ta rozumná bytost. Pokud ne, je k tomu potřeba "velká víra ve tvořivost náhody".

Není. Tenhle argument se opakuje dokolečka dokola a nedivím se, že s námi potom mají různí křesťanobijci a la Richard Dawkins tak snadnou práci. Přitom by stačilo, abychom si tu práci dali sami a konečně se pokusili pochopit, že tu nejde o nějakou mimořádně "tvořivou náhodu" vidíme-li kolem sebe řadu velmi složitých struktur; a už vůbec nejsou na místě takové ty oblíbené příměry o tlupě opic, která "náhodou" vymlátí z psacího stroje celého Shakespeara, nebo o rozlitém mléku, které náhodou vytvoří na podlaze mapu Evropy, jak uvádí kolega Pinc. Takhle si to nepředstavuje nikdo a "kreacionisti" válčí s nepřítelem, kterého si sami vymysleli.

O zbytečném hodináři

Je to těžké nepochopení poměrně lehké věci. Nebudu se tu extra rozepisovat o principu, na němž funguje přírodní - či též přirozený - výběr. Ve zkratce jde o to, že změny, které náhodou proběhnou a prokazatelně taky probíhají, nejsou tak docela "neutrální" - svého nositele staví do situace, kdy v daném prostředí má tu větší, tu menší šanci tyto změny "předat dál". Dostatečně dlouhá řada zvýhodňujících změn pak vede i k něčemu tak složitému, jako je oko obratlovce (které je mimochodem zkonstruováno dost blbě a obsahuje jednu výraznou chybu, kterou by nespáchal ani amatér, natož Stvořitel).
"Náhoda" zdaleka nehraje tak "tvůrčí" roli, jakou různí kreacionisté připisují svým domnělým protivníkům. Tento princip poměrně prostě vysvětluje, že je naopak docela dobře možné a snadno představitelné, aby složité struktury vznikly i bez zásahu nějaké "inteligence", a je dobré vědět, že biologové, od kterých jej známe nejlépe, ho ani nevymysleli, ani s ním nepracují jako jediní (už David Hume uvažoval o vývoji jazyka a jeho složité gramatiky v podstatě "evolučním" způsobem).
Pohled na "svět bez Hodináře", rozuměj bez té vyšší Inteligence, která je údajně potřeba na všechnu tu složitost vesmírnou, není nic nerozumného. Spoustu jevů, jež dříve bez "vyššího" zásahu nešlo vysvětlit, dneska vysvětlit lze. Není proto projevem přehnaného optimismu tvrdit, že i další roky a epochy vnesou jasno do dalších záhad.
A co se stane, když ne? Ani potom nikdo nemůže tvrdit, že "dokázal" nějakou vyšší tvůrčí Inteligenci. To, že něčemu nerozumíme, ještě neznamená, že je to nadpřirozené. To znamená jen a pouze to, že (zatím nebo navždy) nemáme kapacitu daný jev pojmout, zařadit, vysvětlit.

Snaha "chytit Boha za ruku" při jeho díle a tvrdit, že jsme našli nějaký racionální důkaz jeho existence, je mi protivná i jako křesťanu. Nebo vlastně zejména jako křesťanu.

O mezerách a záplatě

Jednak se z Boha dělá jakýsi "bůh záplat" nebo "mezer". Něčemu nerozumíme, tak tam nacpem přímý zásah boží a hotovo. Jak postupuje lidské poznání, mezer ubývá, záplaty jsou k ničemu a celá řeč o Bohu je diskreditována a zesměšněna tím, že jsme si ho vzali s odpuštěním do huby jenom proto, že jsme něčemu nerozuměli a nebo neměli argument proti protivníkovi v diskusi. "Neber jména Božího nadarmo" z Desatera není ani tak výtka vůči tomu našemu věčnému "jéžišmarja" v hovorové řeči, jako právě zneužití i tohoto typu, o němž mluvím.
Podle křesťanské víry se - to je další bod - nedává Bůh poznat proto, aby někomu vysvětlil geologické procesy, biologii nebo meteorologii; dává se poznat člověku, aby s ním vstoupil do vztahu, ukotvil jeho existenci s ohledem na její středobod - a samozřejmě aby coby "capo di tutti capi" sdělil člověku svoje mínění o jeho dosavadním konání a o tom, co z toho plyne do budoucna. Co se týče toho ostatního, nevím, proč bych nemohl věřit v Boha a zároveň nadšeně zkoumat principy jím stvořeného světa - třeba procesy evoluční biologie.
K čemupak je potom nějaký Prvotní hybatel, k němuž se dobral Aristoteles uvažováním o řetězci příčin a následků, nebo Nebeský hodinář, o němž mluvili deisté osvícenského věku na základě pozorování (mimochodem taky dost iluzorní) uspořádanosti vesmíru? K ničemu. Ani jeden z nich vám neřekne, co děláte blbě vůči němu, vašim bližním a světu. O Bohu a o tom, co je podle naší víry důležité na vztahu k němu, se z těchto úvah nedozvíme nic.

O bláznovství víry
Proto s panem Pincem nemohu souhlasit, jakkoli s ním samozřejmě souhlasím ve spoustě podstatných věcí a hodně jeho blogů čtu s potěšením (a doufám, že ho nenaštvu, když takhle příkře odsuzuji závěry jeho článku). Na ateismu není nic nerozumného - on je až příliš rozumný. Tedy pokud to není ateismus všelijakých těch primitivů, kteří s nulovým vzděláním a na základě egomanského pocitu vlastní dokonalosti a samožerské soběstačnosti plivou na všechno, čemu nerozumí. Na víru, lidi, kteří ji žijí, na přínos, který ono "věření" má pro jednotlivce i ostatní. I na samu možnost, že by se mohli mýlit - takové jsem tady podporovat nechtěl. Pokud je to ale ateismus myslícího agnostika, který se zkrátka necítí zasažen vírou, ale rád se pustí do rozhovoru, pak je mi tahle "nevíra" vždycky sympatičtější než "pověra".
Víra není otázka poznání, je to dar, který jsme dostali. Její vztah k rozumu by byl na další delší povídání a do toho už se teď nechci pouštět. Je ovšem potřeba říci, že vzhledem k "moudrosti světa" je naše víra bláznovství. Proti citátu Pavlova listu Římanům, jejž představil pan Pinc, tak postavím jiný jeho výrok, tentokrát z prvního dopisu Koritským (1. Kr 1, 22-25):
"Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé."
A o to jde.