Bible, Korán a nahá žena na střeše

Cigáro ubalené z Koránu chutná o trochu hůř, než to z Bible, zjistil nedávno jeden chlapík z Austrálie; rozdílů mezi těmito knihami je ovšem mnohem více.

Gregory Peck a Susan Hayward v biblickém příběhu o tom, kam až může vést nudismus na střeše. Film z r. 1951

Občas se o příslušnících velkých monoteistických náboženství, tedy židech, křesťanech a muslimech, mluví jako o "lidu Knihy" – v každém z těchto náboženství hraje totiž ústřední úlohu soubor posvátných textů. Je docela zajímavé ty "Knihy" vzájemně porovnat, vyplyne z toho dost poučných poznatků i o tom "lidu".

V českém, tradičně anti-náboženském prostředí se občas dozvíte, že je vlastně buřt, o kterém se mluví náboženství, poněvadž jsou všechna stejná, tj. všechna jsou špatně. Toto mínění (za nímž stojí obvykle dlouholeté studium pivních tácků) se pak týká i písemných pramenů, na nichž to které náboženství staví, nu a dozvíte se, že třeba Korán a Bible jsou stejný drek. Jenomže nejsou; jsou jako nebe a dudy v nejednom ohledu; a dnešní blog bude o pár takových momentech jakož i o tom, že vliv na nás mají stále a nadále mít budou.

Z masa a krve

Kdysi jsem v rámci studia musel stvořit nějaké pojednání ze sociální psychologie; zadání znělo tak, že jste si vybrali nějakou pasáž z domácí či světové literatury a rozebrali jednání postav, vzájemnou interakci, pomocí psychologických termínů. Prubnul jsem to na některých biblických pasážích – na rozhovorech či celých příbězích postav.

Šlo to neobyčejně snadno – bylo to, jako kdybyste rozebírali komunikaci a jednání jakýchkoli "živých a normálních" lidí. Jejich vystupování dávalo tak nějak "lidsky" smysl, byly to zkrátka postavy z masa a krve; chybující a litující, toužící, nenávidějící či milující, ovšem vždy přirozeně uvěřitelné postavy. Žádné podivné mátohy, jejichž jednání nerozumíte, je nepřirozené a "divné" (např. české filmy jsou takových poslední dobou plné).

Četl jsem tehdy k tomu mj. i knížku Aleny Halamové a Prokopa Remeše; oba autoři se zabývají skupinovou psychoterapií a v knize "Nahá žena na střeše" popisují, jakým způsobem k tomu lze využít právě biblických příběhů o lidech; tyhle možnosti "nenáboženského" využití biblických textů mě tehdy překvapily; a potvrdily tezi, že v Bibli jsou z nějakého důvodu "živé" postavy a ne nějaké legendistické šablony.

Jinak když už jsem dvakrát nakousl tu nahou ženu na střeše – je to odkaz na jeden starozákonní příběh krále Davida (který je obecně podán velmi barvitě). Král vyhlížel z balkónu paláce a spatřil na jedné z jeruzalémských střech nahou dámu, kterak se koupe; dáma byla mimořádně vděkuplným dílem přírody a David do ní úplně zblbnul – podřídil všechno tomu, aby ji dostal.

Zjistil si, že je to žena Uriáše, jednoho z jeho válečníků; a tak vymyslel strašnou sviňárnu – vydal tajný pokyn, aby v bitvách Uriáše stavěli vždy do první linie; bylo jen otázkou času, kdy bude Uriáš na kusy a cesta k čerstvé vdově Batšebě (tak se ta kráska jmenovala) volná. Jak vymyslel, tak se i stalo; s Batšebou se oženil (a nutno dodat, že ta mu pak v manželství pěkně zatápěla; ostatně už to svědčí o psychologické zdatnosti Bible, že ženské, kvůli nimž chlapi přicházejí o rozum, tu bývají povahou takové praktické a pěkné mrchy). U dvora ovšem působil prorok Nátan, jemuž připadl nelehký úkol jednak přimět krále, aby si uvědomil, co provedl a nahlédl svoji vinu; a úkol ještě těžší – vést ho, aby se s tou poznanou a v tu chvíli hrůznou vinou dokázal vyrovnat (David sám o sobě nebyl žádný hajzl). Bylo pak zajímavé v uvedené knížce o psychoterapii číst, jakým způsobem lze tento příběh (a příběhy další) využít pro to, aby pacienti nahlédli svoji situaci a dokázali s ní pracovat.

Jak je důležité míti "story"

Kdyby někdo čekal nějakou překvapivou pointu k tomu nápadu srovnat Korán a Bibli, nedočká se, protože vás asi už napadlo, že na nějaké věrohodné a plnokrevné lidství v Koránu budete čekat marně.

Zatímco Bible je (hlavně ve Starém zákoně) narvaná lidskými příběhy ze života (neříkám, že posílám své milostné soky na frontu jako David Uriáše každý den; nicméně ať hodí kamenem ten, kdo se někdy kvůli ženské nezachoval jako debil; nehledě k problému schopnosti vyrovnat se s vlastní vinou atd.), zná hloubku utrpení a pocit nespravedlnosti a nikdy přesvědčivě nezodpovězenou otázku zla v životě (kniha Jób), zná i ty stránky života, o nichž je její ohnivě rozpálená erotická poesie (Píseň písní) nebo naopak suché praktické životní moudrosti (kniha Přísloví, kde byste nejspíš našli i nějakou tu židovskou anekdotu), v Koránu lidi sice taky občas vystupují, ale jsou to takové papírové šablonky a omílají dokola pár frází.

Ono nebylo by spravedlivé zatajit, že Korán je jiný žánr; resp. Bible, v níž jsou zastoupeny snad všechny literární žánry, je podobným stylem psána jen občas. Ale tenhle rys – bohatá "příběhovost" Bible a naopak absence příběhů a povahových drobnokreseb v Koránu –  přitom není bez zajímavosti a bez důležitosti.

Křesťanská kultura ve svém Písmu měla na očích vždy skutečnost, že všichni jsme lidi, že i ti nejmoudřejší z nás jsou schopni fatálních omylů (král Šalamoun), i ti, kteří jsou pevní jako skála, se jednou za čas projeví jako totální slaboši a zcela selžou (Petr, když třikrát zapře Ježíše) atd. Vědomí, že ve světě lidí je máloco černobílé a takhle jednoduché k pochopení a k vynášení soudů. Zkrátka kdo čte Bibli pozorně, ten se z lidí nepodělá, ani kdyby zářili sebevíc, a na druhou stranu nebude spěchat s lámáním hole a nechá si prostor pro přehodnocení třeba negativního odsudku.

Korán má mnohá pěkná místa tam, kde zaníceně či poeticky mluví o lásce k Bohu nebo odhodlání, nese i některé moudré výroky, někde nabádá lidi k dobrému životu atd.; obecně se mi však špatně četl, bylo to jednotvárné, měl jsem pocit, že když nahážu do klobouku lístečky s takovými těmi "typicky náboženskými" obraty a běžnými moudry, můžu je pak tahat v libovolném pořadí a skládat na stole jeden korán za druhým.

Na počátku bylo...

Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je zcela odlišný způsob vzniku těchto textů. Zatímco u Bible to byla cesta přirozená, u Koránu umělá.

Jak vznikl Starý zákon, čili Písmo judaismu a část Písma křesťanů, v podstatě do teď pořádně nevíme. Texty v podobě, v jaké je známe, vznikaly v rozmezí neuvěřitelných cca 800 let a "autory" jejich finální podoby jsou bezejmení redaktoři, kteří je dali dohromady z původních předloh; občas jsou ještě vidět "švy", přechody mezi původními prameny.

A to, že se ustálil určitý počet spisů v pevném znění, není výsledek žádného nařízení nebo plánu nějakého jedince. Obráží spíš to, co celým židovským společenstvím hnětlo, co lidé chápali jako zásadní, co nabylo autority ve společenství. Autority časem "svaté", s kterou už se nesmí hýbat - nicméně hýbalo se s ní dlouho. Proto je tam tolik žánrů a proto mezi nimi jednoznačně vede vyprávění příběhů. A proto jsou ty příběhy tak věrohodné - mluví o lidech o jejich životě, a jaký je Bůh, co chce od nás a co my můžeme chtít a čekat od něho, to se dozvídáme vlastně zprostředkovaně z toho, jak do příběhů vstupuje.

S Novým zákonem je to podobně. U něj sice platí, že alespoň některé spisy napsal skutečně ten, komu jsou připisovány, ale je to také sbírka, která vznikla a nabyla autority uvnitř společenství věřících víceméně spontánně.

Taková ta obvyklá představa, která žije z knížek Dana Browna a podobných ptákovin, že nějaké církevní autority rozhodly, vybraly co se číst smí a nesmí a zbytek, tajuplný a pravdivý, někam zašily nebo ho rovnou spálily, je z historického hlediska zcela - blbá, líp to říct nejde. Už velmi záhy po svém vzniku některé spisy získaly - kvůli svým autorům nebo vnitřní hodnotě obsahu - autoritu závazných pramenů víry, a to zcela spontánně; kánon, tedy jejich soubor, se ještě nějaký čas mírně měnil, ale jen na svých okrajích, tedy u méně zásadních spisů; jádro - čtyři evangelia a Pavlovy dopisy - už zůstávaly. Církevní autority později jen potvrzovaly už zaběhnutý úzus. Když čtete ta "zavrhnutá" evangelia, to co se do Bible nedostalo, je vám hned jasné, proč to tak dopadlo - prostě se to nedá srovnávat. Tyhle texty se samozřejmě dochovaly a vyšly i v české edici odborně velmi vysoké úrovně (Neznámá evangelia, nakl. Vyšehrad).

Nebe, dudy a nemilé vyhlídky

Bibli zkrátka vtiskl tvar duchovní život autentického společenství; a od jisté doby je to později naopak zase ta Bible, která dává tvar a udržuje celý ten poklad zkušeností pro spiritualitu společenství, které se k ní hlásí.

Korán je zcela někde jinde. Jsou to převážně výroky jednotlivce Mohameda, který nejprve neuspěl se svými vizemi u křesťanů, tak založil náboženství nové. Sepsány byly tyto výroky krátce po jeho smrti, nu a za další chvilku jeden chalífa nechal shromáždit všechny rukopisné verze, vytvořit jednu závaznou a zbytek spálit.

Sice občas Korán mluví "jako Bible", jenomže to "jako" je u něj evidentní. Osvojte si určité množství často užívaných slov, obratů či frází, a za chvíli budete schopni takových "jako" taky napsat spoustu.

To, že Bible jakožto výsledek stovek let a stovek anonymních "přispěvovatelů" nutně není homogenní, občas jsou její jednotlivé kusy vzájemně vůči sobě v určitém napětí, najdete tam i na první pohled protimluvy, to paradoxně zajišťuje značnou dynamiku i té kultuře, která ji bere jako svoje měřítko. Bývá to cesta často ode zdi ke zdi, má svoje slavné vrcholy i trapné pády, ale jde se stále dál, s poučením z předchozích nezdarů.

Málo si uvědomujeme, jak moc ovlivnilo dějiny a ovlivňuje naše životy to, že výrazným faktorem pro formování zdejšího kulturního ovzduší byla Bible - a ne Korán.

Ale počkejte - ještě chvilku to půjde tímhle tempem a ten rozdíl okoštujeme sami na vlastní kůži. Včetně těch mudrlantů, kteří si mysleli, že je to vlastně jedno (a o tom, že podobné detaily jedno nejsou, jsem z jiného úhlu pohledu zkoušel psát třeba tady). 

Ačkoli stále platí, že co člověk, to názor. Nechme promluvit odborníky: